Článek
V úterý odpoledne, a musím dodat, že celý den mírně poprchává, se vracíme do Kongresu – nejprve na setkání se skupinou kongresmanů ze Sněmovny reprezentantů v čele s whipem (něco jako předsedou klubu) republikánů Kevinem McCarthym, kterým oplácím jejich červencovou návštěvu na Pražském hradě. Až překvapivě si vzpomínají na naprosté detaily naší tehdejší diskuse.
Posledním bodem mého krátkého washingtonského pobytu je setkání nejdůležitější – s dnešní druhou osobou Ameriky, s republikánským předsedou Sněmovny reprezentantů Johnem Boehnerem, který se před nedávnem zasloužil o podpis dohody s prezidentem Obamou o výši amerického státního dluhu. Je to výrazná osobnost současné americké politiky, rozhodný a sebevědomý člověk. Je si dobře vědom České republiky, našich mimořádně dobrých vztahů s USA, ví i to, že nemáme euro. Krize eurozóny – ale vlastně jako každého v Americe – ho velmi zajímá.
Prezident Václav Klaus se při odletu z Washingtonu loučí s velvyslancem Petrem Gandalovičem.
Po skončení tohoto setkání jedeme na letiště a přelétáme do New Yorku, což trvá – respektive by trvat mělo – necelou hodinu. Díky stovkám vládních speciálů přeplněné newyorské letiště nepřijímá, a proto nejprve se spuštěnými motory, a potom s vypnutými, čekáme. Díky tomu se délka letu prodlužuje na dvojnásobek.
Opět stejný hotel na 44. ulici mezi 1. a 2. avenue a stejný pokoj ve 39. patře jako v loňském roce, s obrovskou výhodou těsné blízkosti budovy OSN a s nemenší výhodou výhledu na newyorské mrakodrapy, které jsou tak blízko, že se na ně skoro dá sáhnout. Magická krása a síla New Yorku je zcela mimořádná a zasáhne člověka pokaždé, když sem přijede. Jsem „městský“ člověk a dovedl bych si představit tady žít. Ta směsice všeho možného i nemožného, ten – 24 hodin denně trvající – nepřetržitý tok lidí a aut, ta bezmezná apoteóza svobody a různorodosti, ten intelektuální potenciál – to všechno je unikátní. Není to s ničím srovnatelné.
Na večeři jdeme o blok dále do známé italské restaurace, dávám si „pasta à-la chef“, je úplně jiná než loni, ale stejně dobrá. „Chef“ mi vítězoslavně přináší loňskou fotografii, kde jsme se spolu vyfotografovali. Obdivuji paměť těchto lidí – za rok tam mají tisíce návštěvníků. Po večeři uděláme procházku až na Times Square, které je v 11 v noci stejně plné jako v kteroukoli jinou denní dobu. Tím si člověk může udělat čárku, že skutečně byl v New Yorku.
Ve středu ráno začíná Všeobecná rozprava Valného shromáždění OSN. Pořadí řečníků je tradiční – po vystoupení generálního tajemníka OSN, Korejce Pan Ki-muna, následuje prezidentka Brazílie (loni to ještě byl charismatický Lula da Silva) a prezident USA. Pak už se postupuje podle losu – bez privilegií, nebo alespoň bez velkých privilegií.
První řečníkem je brazilská prezidentka Dilma Rousseff, která – s velkým aplausem přijímána – mluví ve dvou rolích: neoficiální mluvčí celého rozvojového světa (s velmi široce a ambiciózně pojatým projevem) a prvně v historii zahajuje Valné shromáždění OSN žena. 21. století označuje za „století žen“.
Druhým řečníkem je prezident Spojených států Barack Obama, který zastupuje spíše svět vyspělých zemí. Mluví o míru a válce a o úspěšných změnách v posledním roce, zejména v severní Africe. Všichni pozorně poslouchali, ale zatímco projev brazilské prezidentky byl opakovaně přerušován potleskem, v případě amerického prezidenta tomu tak nebylo.
Generální tajemník OSN každoročně ve středu pořádá oběd pro hlavy států (či vlád), kde je možné vyměnit pár slov a podat si ruku s lidmi známými i neznámými. Tím končí druhých 24 hodin mé cesty.