Trochu pochybovačně jsem se tvářil na to, že máme v programu návštěvu vesmírné observatoře Paranal, která je evropským (nikoli EU) projektem, ale realita byla úplně jiná. Vypadalo to tam jako na Měsíci či Marsu a nikoli náhodou tam americká NASA zkouší různé mechanismy a přístroje pro přistání na Marsu. Byl jsem také asi jediný z celé delegace, kdo nevěděl, že se na tomto místě natáčela poslední bondovka.

Místo je to absolutně pusté, všechno se musí dovážet a nejbližší město je vzdáleno 150 kilometrů. Permanentně tam pracuje 150 lidí (právě nyní i jeden náš astronom) a po týdnu a desetihodinových směnách se střídají. Podotýkám, že většina z nich jede jen těch 150 kilometrů a to je také poušť bez jakékoli zeleně, ale je tam Pacifik.

Velmi specifický (ale velmi funkčně postavený) hotel 200 metrů pod vrcholem, kde je vlastní observatoř, je téměř celý pod zemí, aby nevydával sebemenší světlo, které by rušilo pozorování vesmíru. Každé okno má navíc povinné zatemnění.

Obří, technicky mimořádně vyspělé teleskopy budí respekt, i když je nás většina zklamaná, že se nepodívá do „dalekohledu“. Všechno je na obrazovkách počítačů. Pro našince – laika – je zážitkem pohled prostým okem na neuvěřitelný západ slunce, který je sice krásný leckde, ale tady, z výšky 2.600 metrů nad mořem, obklopen horami, pouští a na horizontu Tichým oceánem, je to nezapomenutelné.

Po relativně dlouhé a fyzicky náročné cestě se vracíme zpět. Cesta to byla nesmírně zajímavá, poučná a pevně věřím, že jsme tady určitou stopu – díky desítkám akcí se stovkami lidí i díky slušnému mediálnímu pokrytí – zanechali. A právě to bylo smyslem této cesty. Dobrý pocit je i ten, že se tu o naší zemi ví.

I ta obrovská vzdálenost vedla k tomu, že k nám zprávy ze světa i z domova doléhaly jako přes nějaký změkčující závoj – Japonsko, Libye, spory uvnitř Věcí veřejných, pro mne nikoli neočekávaná zjištění o kvalitě resp. nekvalitě letadel CASA – tady člověk sleduje s jistou odtažitostí. Ale vím dobře, že nás brzy zasáhnou se svou skutečnou naléhavostí.

Chile i Argentina jsou země relativně vyspělé. Nedostaly se sice do známé zkratky či značky BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína), ale myslím, že tam také patří. Já také většinou neříkám země BRIC, ale země typu BRIC. Jsou to budoucí centra světové ekonomiky.

Podle údajů, které jsme slyšeli v Chilské obchodní komoře, dnešní HDP na hlavu v Chile dosahuje 60% úrovně České republiky a myslím, že to – podle našeho pozorování – odpovídá realitě. Nicméně, přetrvává zde silná závislost ekonomiky na mědi a graf, který tam předváděli a který ukazuje kolísání ceny mědi na světových trzích a výkyvy tempa růstu chilského HDP, je více než výmluvný. Korelace obou těchto časových řad je opravdu na první pohled velmi vysoká. Stejně tak je stejně neuvěřitelná podobnost časových řad investic a zemětřesení – po zemětřesení vždy nastává rekordní vzestup investic. Konec konců, i nám povodně daly silný impuls k úklidu a rekonstrukci.

Obrovský prostor Chile má však mnoho oblastí, které bude těžké osidlovat. Je to jak chladný jih, tak teplý, suchý, pouštní sever. Dvě hodiny jsme jeli pouští. Viděl jsem pouště v Africe, v Asii i v severní Americe. Tato je skutečně beznadějně suchá.

V jednom smyslu je Latinská Amerika zvláštní a uvědomil jsem si to velmi silně např. na radnici v Santiago de Chile, kde nám předváděli hezké pásmo chilských národních tanců. Když člověk přijede do Asie nebo Afriky, podobná ukázka tanců ukazuje, že jde o zcela jinou kulturu a jinou civilizaci. V Chile má člověk pocit, že vidí tance známé (i kroje nikoli úplně odlišné), protože vidí spíše tance evropských kolonizátorů, zejména Španělů. I hrdinové chilských bojů za nezávislost, k jejichž mauzoleu jsem kladl věnec, měli anglická nebo irská jména. Jakákoli původní kultura i civilizace tohoto kontinentu je navenek velmi silně potlačena.

Odlétáme o půlnoci místního času (našich pět ráno), mezipřistání máme po necelých 9 hodinách opět na Kapverdských ostrovech a pak po dalších více než 6 hodinách konečně Praha.