Nelegální získávání záznamů o hovorech podle něj souviselo se snahou FBI po útocích z 11. září 2001 získat informace co nejrychleji. Před útoky pro získání záznamů úřad potřeboval souhlas soudu anebo speciální "dopis o národní bezpečnosti" využívaný v teroristických a špionážních případech, který musel podepsat vysoký představitel FBI a který měl stejnou platnost jako soudní příkaz.

Krátce po 11. září byl přijat protiteroristický zákon, který mimo jiné umožnil tyto dopisy vydávat i níže postaveným zaměstnancům úřadu a rozšířil i možnost jejich použití. FBI, jenž byl pod velkým tlakem, aby pracoval co nejrychleji, si pak vytvořil systém, v němž se tyto dopisy v naléhavých případech vydávaly zpětně. Podle washingtonského deníku úřad tento postup ale v letech 2002 až 2006 ve stovkách případů použil bez následného potvrzení, že šlo o protiteroristické vyšetřování.

Vnitřní revize FBI odhalila, že zhruba polovina 4400 záznamů získaných v naléhavých případech anebo s následným schválením byla opatřena v rozporu se zákonem. Šlo pouze o záznamy o hovorech, nikoli jejich obsahu. Úřad tak mimo jiné získal i údaje o hovorech novinářů deníku The New York Times a The Washington Post.

Nedostatky pokryl národní dopis o bezpečnosti

V FBI postupně narůstala nespokojenost s tím, že žádosti o poskytnutí záznamů v naléhavých okolnostech často nenásleduje potvrzení, že souvisejí s teroristickým vyšetřováním. Úřad proto zvažoval, že otevře několik obecných případů, k nimž by se pak taková vyšetřování vztahovala. Nakonec prý ale dal přednost variantě zvláštního "národního dopisu o bezpečnosti", který paušálně pokryl všechny předchozí žádosti o záznamy o telefonních hovorech.

První pochybnosti o správnosti takového postupu se v FBI objevily v roce 2004. Úřad ale záznamy o hovorech v rozporu se zákonem získával až do listopadu 2006, když ministerstvo spravedlnosti začalo tuto praxi vyšetřovat. Zprávu o případu by ministerstvo mělo zveřejnit ještě tento měsíc.