Někdejší služba DFS monitorovala telefonáty a veškerý pohyb tohoto laureáta Nobelovy ceny od roku 1967 a záznamy o něm si vedla nejméně do roku 1985. Případné dokumenty mladšího data zatím odtajnit nejde.

Mexičané si mysleli, že Márquez je kubánským agentem. Dokazovat to měl třeba jeho rozhovor s ředitelem kubánské tiskové agentury Prensa Latina, v němž spisovatel mluví o tom, že kubánská komunistická vláda mohla mít práva na jeho knihu Kronika ohlášené smrti.

„To dokazuje, že Gabriel García Márquez, kromě toho, že chová prokubánské a prosovětské sympatie, je propagandistickým agentem ve službách Kuby,“ komentovala mexická rozvědka zachycený hovor v roce 1982, tedy ve stejný rok, kdy Márquez získal Nobelovu cenu.

Márquez (82) vždy hlasitě zastával své levicové cítění a ani nikdy neskrýval své přátelství s kubánským vůdcem Fidelem Castra. V Havaně ho koneckonců dodnes navštěvuje. Jinak žije v Mexico City a kolumbijské Cartageně.

Márqueze proslavily romány a novely Sto roků samoty, Láska za časů cholery, Kronika ohlášené smrti, Zpráva o jednom únosu, Zlá hodina, Podzim patriarchy či Dobrodružství Miguela Littína v Chile. Napsal také množství povídek a novinových příspěvků. Jeho poslední knihou byla novela Na paměť mým smutným courám z roku 2004, které se dostalo rozporuplného přijetí.

V rukopisu má údajně spoustu materiálu. Navíc se po vydání jeho autobiografie z raných let Žít, abych mohl vyprávět, která vyšla před sedmi lety, tvrdilo, že budou následovat další dva díly.