Zatímco v roce 1929 byla průměrná délka života 57,1 roku, v roce 1933 už to bylo o 6,2 roku více. Nárůst během „hubených“ let 1930 až 1933 zaznamenaly všechny skupiny obyvatelstva bez rozdílu pohlaví. Během dvou dekád do roku 1940 se průměrná délka života prodloužila o 8,8 roku.

Dvojice výzkumníků Jose A. Tapia Granados a Ana Diez Rouxová uvedla, že u většiny skupin naopak úmrtnost stoupala v letech výrazného ekonomického růstu 1923, 1926, 1929 a 1936 až 1937. Sledovali přitom šest nejčastějších příčin úmrtí, které tvořily dvě třetiny všech: choroby srdce a ledvin, rakovinu, chřipku či zápal plic, tuberkulózu, automobilové nehody a sebevraždy. Pouze počet sebevražd v krizových letech 1921, 1932 a 1938 stoupl. Sebevraždy se však stále na úmrtnosti podílely necelými dvěma procenty.

„Ty výsledky jsou výrazné a jdou proti očekáváním,“ uvedl vedoucí výzkumu Granados a doplnil, co může být příčinou: „Během růstu mají podniky napilno a obyčejně vyžadují od pracovníků spoustu nasazení. Ti musejí pracovat přes čas a rychle. To může vyvolat stres, který je spojován s pitím a kouřením.“ Navíc prý u nezkušených pracovníků, kteří jsou přijímáni, více hrozí zranění a také růst znamená více průmyslového znečištění.

Naopak v době krize zaměstnanci pracují pomaleji, déle spí a tráví více času s rodinou a přáteli. Navíc si nemohou dovolit tolik utrácet za alkohol a tabák.

Granados provedl stejná zkoumání také v Japonsku, Španělsku a Švédsku. „Ve všech zemích to bylo to samé,“ uzavřel.