Na nejvyšší soud se obrátily bělošské rodiny z oblastí Seattlu a kentuckého Louisville, které si stěžovaly, že jejich dětem bylo upřeno zapsat se na školy, které si vybraly.  Byly odmítnuty, protože jimi vybrané školy již překročily "kvótu bělošských žáků".

Soud se postavil na stranu rodičů bělošských dětí a odmítl programy pozitivní diskriminace v těchto dvou městech. Tyto programy nebyly v posledních letech povinné, ale stovky školních okrsků se jimi nadále dobrovolně řídily.

Podle soudce Johna Robertse, který hlasoval pro zrušení pozitivní diskriminace, je právě toto způsob, jak zabránit diskriminaci na rasovém základě.

Čtyři liberální soudci, kteří se postavili konzervativní většině, rozhodnutí kritizovali, protože podle nich porušuje přelomový výnos nejvyššího soudu z roku 1954, který poprvé postavil rasovou segregaci ve školách mimo zákon.