"Proč Západu vadí jen a jen naše jaderné plány?" klade v Teheránu řečnickou otázku překladatel Rezá Ákáí. A hned si také odpovídá. "Nejspíš je to kvůli naší ropě, protože jinak by americký prezident Bush nemohl nedávno podepsat dohodu o jaderné spolupráci s Indií a Austrálie o dodávkách uranu do Číny."

Ne všichni mají takové znalosti mezinárodní politiky jako Rezá, většině řadových Íránců však stačí k jejich "projadernému" postoji už jen pocit, že se někdo zvnějšku snaží omezit svrchovanost jejich země a vědecký a technických pokrok, na nějž jsou tolik pyšní.

"Všichni Íránci si přejí, abychom měli jaderný program," tvrdí 21letý student Džavád. "Otázkou je, kdy nám dojde ropa a nutnost zabezpečit přechod na jiné zdroje - a v tom se většina lidí s vládou shoduje."

Nukleární program za příjmy z ropy

V ulicích íránských měst lze ale narazit i na mnohem skeptičtější hlasy. Například jistý mladý muž z Isfahánu tvrdí, že o jádru nemá vůbec smysl přemýšlet. "My stejně nic nezměníme. Politici si dělají, co chtějí. Tady i v Americe," vysvětluje svůj nezájem o téma, jež jeho zemi katapultovalo na první stránky světových deníků. A univerzitní profesor v baště íránského náboženského establishmentu Kommu jde ještě dál: "Rozvíjet jaderný program a zkoušet stále účinnější zbraně může vláda jen díky tomu, jak jí rostou příjmy ze stále dražší ropy."

Podle lednového průzkumu íránské agentury ISPA si obnovení jaderného programu přálo 85 procent dotázaných, "pružnějšího" přístupu se domáhalo 13 procent. Tři čtvrtiny z více než tisíce respondentů měly za to, že Teherán musí svou linii razit i v případě, že skončí před Radou bezpečnosti OSN, což se před pár týdny skutečně stalo.

Tábor odpůrců vlády prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda samozřejmě existuje - převažující výhradou však nejsou nukleární aktivity jako takové, ale konfrontační přístup, jímž vedení země své plány ve světě doprovází. Bývalý šéf Nejvyšší rady národní bezpečnosti Hasan Rouhání před časem na uzavřeném jednání naznačil, jaký způsob se osvědčil za předchozí vlády reformátora Mohammada Chátamího: v klidu a pozvolna s Evropany jednat, a mezitím si doma dál zkoumat a stavět potřebná zařízení.

Čajovna hlásí klid

Podle 56 procent respondentů výzkumného střediska ISPA má Írán budovat jaderné kapacity, i kdyby měl kvůli tomu čelit vojenskému úderu. Před třemi čtyřmi lety se mi velká část oslovených Íránců svěřovala, že mají z amerického vpádu strach, a stačily jim k tomu už dojmy z invaze USA do sousedního Afghánistánu či přípravy na svržení Saddámovy diktatury za západní hranicí. Od té doby ale obavy zjevně opadly. "Nemyslím si, že sem Američané vtrhnou, mají dost starostí v Iráku a naše země je daleko větší, lidnatější a především silnější," shrnuje vox populi stavař Hasan na hlavním náměstí v Tabasu.

I v zapadlé čajovně tohoto pouštního města v centrální části Íránu není po tak bojovné náladě ani památky. "My se americké války nebojíme," směje se mezi svými hosty čajovník s třídenním strništěm na tváři v zelenobílé kárované košili. "Vždyť vidíte, normálně se tu scházíme, najdete nás tady ráno i odpoledne," odráží se svými kamarády-padesátníky dotaz, jaký dojem na ně dělají mediální spekulace o americkém útoku. Z plakátu na stěně na nás shlíží zakladatel Islámské republiky ájatolláh Chomejní, dnešní nejvyšší vůdce ájatolláh Chámeneí a exprezident Chátamí. Kontroverzní muž, který je pro Západ ztělesněním dnešního Íránu - prezident Ahmadínežád - tu chybí.