Královna, která osmdesátku dovrší v pátek, si včera pozvala 99 vrstevníků narozených v týž den jako ona. Penzisté, kteří přišli na svět 21. dubna 1926, přijali pozvání do Buckinghamského paláce na slavnostní recepci o třech chodech. Než zasedli k dvaceti bohatě prostřeným stolům, připili si s panovnicí v Obrazové galerii, kde visí jedno z nejdražších pláten na světě.

Některé z hostů pak pracovníci protokolu k jejich údivu posadili přímo vedle královny či jejího manžela, prince Philipa. Betty Kayová z Doncasteru v yorkshirském hrabství přiznala, že ji pozvánka úplně ohromila. "Celá léta jsem byla v rodině terčem vtípků a poznámek, že bych měla být pozvána na královninu narozeninovou party, když už jsme stejně staré. Nikoho ale nenapadlo, že se to jednou opravdu stane," svěřila se.

Vylosovaní hosté

Za volbou pozvaných ovšem nebyla pouze náhoda. O účastnících recepce rozhodl los z širšího výběru kandidátů, kteří loni akceptovali anonymní pozvánku na "jednu z nejslavnostnějších narozeninových oslav v roce". Pozvánky rozesílali zástupci koruny v jednotlivých hrabstvích, přičemž vylosování se odehrálo v lednu.

"Připadám si jako ve snu. Jako royalistka jsem velmi pyšná, že mě pozvali," řekla další z účastnic, Edna Richardsová. Nejvíce ovšem pozvaní obdivovali královninu výdrž. "Jsem stejně stará a vím, jak obtížné je v tomto věku zvládat všechny povinnosti. Nechápu, kde na to bere královna sílu," uvedla Richardsová.

Obdivovaná i odtažitá

Její obdiv je v mnohém ohledu na místě. Královna zažila během svého panování nejen rozpad britského impéria, nýbrž i krach většiny manželství svých dětí. Ač matkou dysfunkční rodiny, zůstává ale v čele země zdánlivě bezúhonná, důstojná, respektovaná, i když tradičně odtažitá.

Ačkoli má 40. panovnice Británie od Viléma Dobyvatele jako konstituční monarcha a hlava anglikánské církve funkci ryze formální - je ceremoniální hlavou státu bez reálných pravomocí - pro Brity ztělesňuje nejlepší z jejich historie. Ctí ji jako symbol, váží si její schopnosti být nad věcí, být pojítkem s minulostí. Vnímají ji jako ženu oddanou svému poslání, panovnici obrovských zkušeností i lidskosti. Ale i jako ženu osamocenou uprostřed mašinérie dvora a matku, která si vyčítá, že kvůli státnickým povinnostem neměla dost času a energie na výchovu svých dětí.

Během své vlády se Alžběta II. snažila dokázat zdánlivě nemožné - vést moderní monarchii vyžadující úctu v éře globálních médií. V roce 1970 dovolila natáčení soukromého života královské rodiny, aby se vzápětí musela vyrovnat s následky v podobě neukojitelného hladu po informacích. Soustavná mediální pozornost později násobila i její trampoty se členy královské rodiny.

Zejména po smrti princezny Diany v roce 1997 se zdálo, že zkostnatělá monarchie opravdu míří jako bezduchý relikt minulosti na smetiště dějin. Královna však prokázala bezchybný instinkt volit vhodná a uměřená slova a postoje zejména v čase krizí, ať už to bylo 11. září 2001 či loňské útoky na Londýn.

Poklonila se i rakvi princezny Diany, po letech odporu kývla i k manželství prince Charlese s Camillou. Není proto divu, že se jí podařilo v čele odsuzované dynastie vzbudit v Britech tak silnou iluzi stability a historické kontinuity, že u příležitosti osmdesátin začínají hovořit o druhé "alžbětinské době".