Článek
Drobnou vadu na kráse oslav sice představuje neúspěch labouristů v místních volbách, lékem na tento šrám však bude zcela jistě nový průlom v severoirském mírovém procesu. Díky nabídce Irské republikánské armádě (IRA) na odzbrojení totiž Tony Blair stráví nejspíše den oslav v Dublinu, kde bude posuzovat nové republikánské návrhy.
Jinak jej ale narozeniny zastihly v situaci životního úspěchu. V prudké transatlantické rozepři kvůli úmyslu USA odzbrojit Irák silou vsadil všechno na kartu spojenectví s Američany, bez jediného domácího spojence a bez podpory Evropské unie, pouze na základě osobního přesvědčení. I když později přiznal, že byl připraven podat demisi, kdyby parlament válku neschválil, tvrdošíjné trvání na svém se dnes jeví jako mimořádné potvrzení politického instinktu.
Protivníci neuspěli
Pošramocenou reputaci naopak mají nejen odpůrci války, jako expředseda parlamentu Robin Cook nebo šéf třetí britské strany, liberální demokrat Charles Kennedy. Těžce otřeseni jsou také Blairovi ještě nedávno smělí kritikové z řad labouristů. V kuloárech se tvrdí, že premiér chystá velkou rekonstrukci kabinetu a opět projeví velké porozumění pro Churchillův výrok, že dobrý předseda vlády je v otázce výměny ministrů také dobrým řezníkem.
Blairovo skálopevné přesvědčení, že budoucnost světa závisí na pevném dodržování principů, a až zarážející víra ve vlastní schopnost přesvědčovat ovšem neslavily úspěch poprvé. Během šesti let v úřadu vedl Británii do války v Kosovu, Sierře Leone, Afghánistánu a Iráku. "Jako by nepřestal být právníkem, schopným trvat na svém i při absenci důkazů," napsal deník The Financial Times.
Po útocích na USA 11. září 2001 vyrostl Blair ve druhou nejvýraznější postavu po Georgi Bushovi, přičemž za svůj hlavní politický vklad považuje právě svou schopnost působit na Bushe a zmírňovat jeho neokonzervatismus. Snaží se zprostředkovat také mezi Evropu a Amerikou, a je vůbec prvním britským premiérem, který svou zahraniční politiku prosazuje za podpory opozičních konzervativců.
