Podle něj se v tom spojovala snaha vtisknout důvěryhodnost americkému arzenálu, který byl tak ničivý, že vedl k názorům, že jej USA nikdy nenasadí, a současně pohrávání s myšlenkou, že by bylo možné se se Sověty jednou provždy vypořádat. 

 "Bylo to velmi děsivé," zapsal si v roce 1969 do deníku šéf Nixonovy kanceláře R. H. Haldeman, když popisoval, jak se prezident zúčastnil cvičení na palubě Boeingu 707 s velitelským stanovištěm pro vedení jaderné války a často se ptal na narůstající počet obětí.

"Mou noční můrou je, že s růstem sovětské síly apři našich domácích problémech by se mohl někdo rozhodnout na nás zaútočit," vyjádřil v srpnu 1973 tehdejší Nixonův bezpečnostní poradce Henry Kissinger názory Bílého domu v době eskalujícího skandálu Watergate, který rok nato vedl k Nixonovu odstoupení. Předtím však Kissinger zásadně pochyboval, že by Sověti udeřili jako první. Když však Nixonovu vizi omezeného úderu propagoval u generálů, narážel na skepsi, že by to stejně vedlo ke všeobecné jaderné válce.

I Bush koketoval s "malou" bombou

Existovala však přísně tajná studie, podle níž by i v případě rozšíření jaderné výměny s Moskvou stále panovala jistá zdrženlivost. USA se tak měly zaměřit kromě vládních a průmyslových cílů i na minimalizaci sovětské odvetné síly. Kdyby byly naopak napadeny a oslabeny USA, stačily by ještě podle jedné studie z Nixonových let usmrtit v SSSR čtvrtinu obyvatelstva (asi 90 miliónů lidí). Pokud by USA zaútočily jako první, počet obětí by byl daleko vyšší. 

Tento údaj však zůstává podle AP nadále utajený. Nixon nakonec nařídil direktivou rozpracovat varianty omezených jaderných úderů až v roce 1974, kdy abdikoval v důsledku skandálu Watergate.

Podobnou myšlenkou uplatnění jaderných zbraní s omezeným dosahem se zabývala i nynější administrativa George W. Bushe. Teprve po znepokojení v Kongresu letos na podzim odstoupila od myšlenky vyvinout jadernou bombu k ničení velitelských stanovišť v bunkrech hluboko pod zemí.