Stačí se podívat na mapu - palác Radváníja na západním okraji Bagdádu má s přilehlými pozemky asi 18 čtverečních kilometrů a washingtonský Bílý dům by se na něj podle hrubého odhadu vešel nejméně stokrát, Buckinghamský palác britské panovnice aspoň padesátkrát.

 V centru města nově budované komplexy ukryté očím Iráčanů strádajících mezinárodními sankcemi takovou rozlohu nemají. Například Azamíja dokončená v roce 1994 má "pouhých" 2,2 čtverečního kilometru - za jejími zdmi se skrývají tři jezera s umělými vodopády, několik paláců sloužících iráckým prominentům a obytné rezidence pro ně i pro jejich hosty. Podobným účelům slouží i palác Salám dostavěný v roce 1999.

Peníze na paláce se vždy našly

 Paláce však nejsou jen důkazem, že irácká mocenská elita našla i v době mezinárodní hospodářské blokády země dostatek peněz na budování přepychových sídel pro vlastní potřebu. V roce 1997 se staly předmětem sporů s OSN, neboť ta hodlala do těchto utajovaných objektů vyslat své zbrojní inspektory.

 Experti světové organizace nakonec ze země kvůli anglo-americkým plánům zaútočit na Irák na podzim 1998 odjeli, aniž se svým požadavkem zcela uspěli - v březnu a dubnu toho roku sice směli po měsících průtahů několik budov zběžně navštívit, zaznamenali však "rozsáhlé vystěhování" všech shlédnutých míst.

 Tehdy paláce zahrnovaly 32 kilometrů čtverečních a stály na nic stovky budov - od té doby však podle americké vlády neustále přibývaly nové. Nyní tato sídla patří k místům, od nichž si Američané slibují objevení dokumentace a komponentů k programům zbraní hromadného ničení.