V neděli odpoledne, kdy se "blesková" válka začala měnit v krvavější a zamotanější konflikt, odpočíval Bush ve víkendovém sídle v Camp Davidu. Ačkoli tady stejně jako v Bílém domě může přímo slovem i obrazem komunikovat s generály v Kataru, ve chvílích, kdy se na televizních obrazovkách Američanů objevily záběry jejich mrtvých a zajatých vojáků, slehla se po něm zem. Teprve o dvě hodiny později převezl prezidenta a jeho manželku Lauru letoun vojenského námořnictva do Bílého domu, aby Bush mohl předstoupit před média.

"Je stejný, vůbec se nezměnil. Horečná aktivita je mu cizí, nechce se nechat vláčet událostmi. Opírá se o své nejniternější přesvědčení, že dobro je povinno porazit zlo, že svět morálky dostane na lopatky nemorálního protivníka. I teď řídí svůj tým jako manažer velké společnosti: nezatěžuje se detaily, volné ruce ponechává svým podřízeným," všiml si list Wall Street Journal. Jedno má společné s otcem: i když na něho okolí naléhá, aby se vypravil třeba do Kuvajtu za vojáky, on sám se do mise nehrne. Bush senior prožil celý konflikt v Perském zálivu v roce 1991 v Camp Davidu.

Jen málokdy zažíval Tony Blair takové pocity osamělosti jako minulý pátek na jarním summitu Evropské unie v Bruselu: když se ostatní státníci večer scházeli k dalšímu jednání, jeho spojenec, španělský premiér José-María Aznar, ho ve spěchu přehlédl. Blair zůstal sám, zachmuřený a opřený zády o zeď - jako kůl v plotě. Snímek, který obletěl svět, pak dokládal, jak moc Evropa izolovala Bushova nejvěrnější spojence.

"Vzpomínáte si ještě na Blaira-Evropana?" ptal se list The Guardian. "Splaskl v irácké poušti." Bleskové tažení s vítězícími britskými vojáky na čele ofenzívy a s minimem ztrát i na irácké straně - i každý mrtvý Iráčan Blairovi přitěžuje - potřeboval britský premiér pro své zmrtvýchvstání. S pokorou, nevídanou u něj celé týdny, hovořil o prvních britských padlých: "Byli to skvělí muži. Abychom my mohli žít bezpečněji, hleděli riziku do očí a měli odvahu sloužit své vlasti i světu."

Když však podle nedělníku The Observer poradci na premiéra naléhali, aby zajel k některé z rodin padlých, odmítl je skoro hněvivě se slovy: "Teď ne. Ještě není ten pravý čas." Lidé, kteří ho znají celá léta, se pak shodli, že ho snad poprvé - byť možná jen nakrátko -opustila jeho občas až bezhlavá odvaha.