ANALÝZA: Kam až chtějí dojít Turci v Sýrii a jak to ohrožuje nás?

Strach Ankary z Kurdy ovládaných oblastí na severu Sýrie je pochopitelný. Turecko dlouhodobě čelí separatistickým snahám Kurdů, kteří jsou největším národem, jenž nemá vlastní stát, i když mu byl po první světové válce slíben, jenomže povstání Kemala Atatürka vzniku samostatného Kurdistánu na území jihovýchodního Turecka zabránilo. O vazbách syrské kurdské milice YPG (podporované Američany) na tureckou separatistickou Kurdskou stranu pracujících (PKK) nelze pochybovat. Ideově k sobě mají blízko a lze chápat, že Turecko nechce mít u svých hranic skupinu blízkou PKK, která je na rozdíl od YPG celosvětově označovaná za teroristickou.

Měla-li však Ankara strach, že by příslušníci PKK využívali oblasti kontrolované YPG jako bezpečné zázemí a případnou základnu pro útoky na Turecko, stačilo by vyčistit a kontrolovat deset kilometrů hluboký pás území kolem hranic a rozmístit tam příslušníky Svobodné syrské armády. Toho Turecko dosáhlo k 26. únoru.

Operace však pokračuje dál, turecká armáda se svými spojenci z FSA utahuje smyčku okolo Afrínu, což jen prohloubí humanitární krizi v oblasti, kam uprchlo před válkou 125 000 lidí a kde žilo do 20. ledna v klidu na Sýrii až neobvyklém 323 000 lidí.

Turecko nepřerušilo ofenzívu, byť Rada bezpečnosti OSN vyhlásila 24. února v zemi třicetidenní příměří. Marně vysvětloval francouzský prezident Emmanuel Macron tureckému prezidentovi Recepovi Tayyipu Erdoganovi, že se rezoluce o příměří vztahuje i na oblast Afrínu. Turci si udělali vlastní analýzu textu a dospěli k závěru, že ne, protože umožňuje pokračovat v bojích proti teroristickým organizacím. A Turecko YPG označuje za teroristickou skupinu, i když na mezinárodních seznamech teroristických organizací není.

Scénář operace nápadně připomíná předloňskou operaci mezi Džarábulusem a Ar-Raiem, kde se Turecko nakonec odhodlalo vyčistit oblasti od Islámského státu (IS), když hrozilo, že ho předejde kurdská milice YPG. Taky neskončilo u ovládnutí pásu u hranice a proniklo do hloubky 30 kilometrů a po těžkých bojích osvobodilo od IS i Al-Báb. Oblast od té doby zůstává v rukou proturecké Svobodné syrské armády.

Aktuální turecký cíl je jasný. Za každou cenu vytlačit z oblasti u Afrínu Kurdy. U toho však Ankara neskončí. Ještě před zahájením Olivové ratolesti dávala najevo, že chce vytlačit Kurdy i z okolí města Manbidž i z celé oblasti mezi levým břehem řeky Eufrat a syrsko-tureckou hranicí, což Erdogan o víkendu zopakoval. Tam však jsou rozmístění američtí vojáci, kteří pomáhají YPG, protože tato kurdská milice hrála klíčovou roli při porážce Islámského státu a nyní pokračuje v pronásledování jeho zbylých příslušníků.

Turecko sice hrozilo, že zaútočí i na Američany, pokud budou bránit Kurdy, ale bylo jasné, že tak daleko se neodváží zajít, i když YPG ovládané oblasti na severovýchodě Sýrie představují pro Ankaru mnohem větší hrozbu než v enklávě u Afrínu. Leží přímo naproti regionům obývaným tureckými Kurdy, kde měl po první světové válce vzniknout samostatný Kurdistán s hlavním městem Diyarbakirem.

Jenomže Spojené státy mají na severovýchodě Sýrie, kterou ovládají Kurdové, několik svých velkých základem a rozhodně se jich nemíní vzdát, protože představují silnou páku pro prosazení amerických zájmů v oblasti. Damašek si opakovaně stěžuje že severovýchod země je de facto okupován Američany.

Afrín však nemusí být jen náhradní cíl, na který Turci zaútočili, protože ten lákavější je zatím nedostupný. Ovládnutí Afrínu umožní Turecku rozšířit a propojit oblasti na severu Sýrie, kterou kontroluje jím podporovaná Svobodná syrská armáda. Turecku taky zajišťuje bezpečnější přístup do provincie Idlib, což je poslední syrský guvernorát, který zůstává pod kontrolou vzbouřenců. Turci už tam mají své pozorovatele, protože i tam byla vyhlášena zóna deeskalace konfliktu, ovšem dál se tam bojuje, protože ji ovládá na Al-Káidu napojená Fronta an-Nusra, která s dalšími islamistickými skupinami Núr ad-Dín az-Zinkí a Džaíš al-Ahrár ustavila zastřešující organizaci Haját Tahrír aš-Šám.

Turci se a postupně se snaží omezit vliv An-Nusry, loni ze společného vedení Haját Tahrír aš-Šám odešel vůdce Džaíš al-Ahrár šajch abú Džabír. Klíčovou roli v tureckých plánech však hraje druhé uskupení Núr ad-Dín az-Zinkí, jehož součástí jsou od roku 2015 i dříve samostatné menší skupiny tvořené turkickým obyvatelstvem. Ankara mluví dlouhodobě o potřebě chránit je.

Pokud se Turecku podaří eliminovat An-Nusru, bude syrská armáda jen s obtížemi moci dál útočit na Idlib pod záminkou likvidace teroristů z Al-Káidy. Turecko tak bude přes své spojence kontrolovat důležitou oblastí na severozápadě Sýrie, což se mu bude hodit minimálně pro další jednání o osudu země a k tlaku na syrského prezidenta Bašára Asada. To by mohlo vyhovovat Američanům.

Nelze však vyloučit ani to, že v pozadí stojí i mnohem ambicióznější plány tureckého vládce, který se stále častěji ohlíží po dobách Osmanské říše.

V únoru při příležitosti stého výročí smrti posledního tureckého sultána Abdülhamida II. Erdogan prohlásil že Turecká republika je nikoli popřením Osmanské říše, nýbrž jejím pokračováním, byť v jiných hranicích. Už dříve si stěžoval, že smlouva z Lausanne z roku 1923 Turecku dala až příliš malé území, a v roce 2016 se objevila v turecké televizi mapa, kde byl součástí Turecka i irácký Kurdistán, kousek Řecka i Bulharska a hlavně celý sever Sýrie.

Turecká politika se však týká i České republiky coby členské země NATO a EU.

Nejenže snaha vyčistit sever Sýrie od Kurdů pod záminkou, že se tam vrátí syrští uprchlíci z Turecka, nahradí jednu humanitární krizi nahradí druhou, takže Evropa bude čelit další uprchlické vlně. Je třeba si uvědomit, že turecké dobrodružství v Sýrii oslabuje potenciál NATO, když Ankara vede bez mezinárodního oprávnění válku za svými hranicemi proti Kurdům, které za nepřítele považuje jen ona sama. Stěžuje si přitom, že jí aliance v boji nepomáhá, a hrozí, že ji vyžene ze základen na svém území. Opravdu spojenec za všechny peníze.

Není se však čemu divit, Turecko se už jednou málem dostalo do války s jinou členskou zemí NATO, a to s Řeckem, když v roce 1974 vtrhlo na Kypr a ovládlo 40 procent jeho území.

Ankara přitom stále usiluje o vstup do EU a v rámci dohody o uzavření balkánské migrační trasy požaduje bezvízový styk s EU pro své občany. List Independent přitom upozorňoval, že Turecko spolupracuje s teroristy, v jím reinkarnované Svobodné syrské armádě působí i bojovníci, kteří dříve vedli džihád pod černou vlajkou Islámského státu.