Saud si ale na nic nestěžuje, ani na sankce, ani na vládu. Potkala jsem ji jako mnoho jiných Iráčanů během svého dvou měsíčního pobytu v Bagdádu, píše v dnešním článku britského deníku The Times zpravodajka Janine di Giovanniová.

Saud vždy odmítala rozhovory o politice mávnutím rukou doprovázené jedinou větou:  "Nechci se o tom bavit". Místo toho mě svou jednoduchou angličtinou zahrnovala sděleními, jak moc si přeje mluvit jazykem plynule, pochopit život ve Velké Británii a Spojených státech.

Kdy nás napadnou?

Její nadšení neopadávalo ani v posledních dnech. Slova ostře kontrastovala s předsevzetím obou velmocí bombardovat její zemi. Přibyla jen každodenní otázka pokládaná mé maličkosti s železnou pravidelností: "Napadnou nás už zítra?" Tenkrát jsem jí ještě odpovídala: "Ne, ještě ne." Její tvář se poté vždy rozjasnila. V pondělí už otázku nepoložila. Nemusela. Už ví, co se chystá. Došlo jí to z paniky, která plíživě zachvacuje město. Jako mnoho jiných obchodníků dnes naposledy pomalu ukryje a sbalí zboží v butiku. Podobně jako oni na přání příbuzných už zítra nepřijde z obavy o vlastní život do práce. 

Iráčané nebudou vítat americké osvoboditele

V pondělí jsem se s ní rozloučila, vzpomíná novinářka di Giovanniová. Vysvětlovala jsem jí dlouho, že odcházím z Bagdádu kvůli věcem, jež nedokáži ovlivnit. "Neopouštěj nás. Nevíme, co nás čeká," držela mě pevně za ruku a plakala. Cítila jsem se provinile, bezmocně. My, novináři, smíme odejít - obyčejní Iráčané, kteří se stali našimi přáteli, ale zůstávají tváří v tvář válce osamoceni. Za pár hodin se jejich životy od základů změní. Bushovi lidé sedící daleko ve Washingtonu si přitom myslí, že po pádu Saddáma Husajna vyjdou do ulic a budou tančit. Opomíjejí ale, že zdejší obyvatelé, podobně jako Afghánci, nesnáší jakýkoli druh invaze a okupace vlastní země. Tím vším už v minulosti mnohokrát prošli.

Nashledanou, bude-li Alláh chtít

Při odjezdu jsem plakala. Rozloučila jsem se s přáteli, jejich rodinami i řidičem taxíku. Třeba se tam ještě vrátím, navštívím oblíbenou kavárnu blízko ministerstva informací, běželo mi hlavou. Mí iráčtí známí se se mnou ale neloučili tradiční větou: "Nashledanou, habibe" (pozn. arabsky drahoušku), ale posmutněle "Nashledanou, uvidíme se příště, inshallah" (pozn. arabsky - když bude Alláh chtít), popsala v pondělním vydání The Times zpravodajka Janine di Giovanniová.