I kdyby ale byly pravdivé převážně izraelské hlasy, že smrt palestinského vůdce po letech vyčistila vzduch pro seriózní a efektivní jednání, těžko lze říci, jakým směrem se bude region v součtu skutečně vyvíjet.

"Ve hře jsou neznámé kombinace nepředvídatelných hráčů v nejméně půltuctu zemí," napsal k tomu vydavatel bejrútského listu Daily Star Ramí Chúrí. "Proto se při debatě nad těmito otázkami pohybujeme výhradně v rovině spekulací." V Palestině došlo každopádně ke klíčovému zlomu ve dvou ohledech.

Nebožtíkův dlouhý stín

Ze scény odešel člověk, který zastával hned několik významných funkcí a v oficiální rovině tak měl dlouhá léta pod palcem prakticky veškerý chod palestinského hnutí a později i samosprávy - od ozbrojených složek, přes diplomacii až po financování a ideologii. A bylo známo, že tam, kde se Arafatova moc začínala drolit, neváhal raís, neboli vůdce, sáhnout i k tvrdým až nevybíravým metodám, jak svůj vliv obnovit.

Dále ale zmizel ze scény muž s takovým charismatem a symbolikou, že oficiální tituly vedle toho často bledly. Jinými slovy - i tam, kam náhodou nesahala Arafatova formální moc, projevovala se síla jeho osobnosti. A do značné míry paralyzovala například legitimní kritiky korupčního prostředí či politiky svolné k větší pružnosti vůči Izraeli.

Arafatova moc a vliv se nyní rozpadly na několik často protichůdných fragmentů, takže do budoucna lze jen stěží určovat tak delikátní a zásadní věc, jako je další palestinský přístup k Izraeli. "Palestinská politická scéna, po dekády zastiňovaná dlouhým Arafatovým stínem, je nyní rozdělená do volné sítě různých táborů, některých ozbrojených, jiných dobře finančně zaopatřených, a jejich vůdci krouží kolem sebe navzájem a odhadují šance pro nadcházejí boj o nástupnictví," napsal v analýze izraelského listu Ha"arec Bradley Burston.

Když palestinský premiér Ahmad Kurája počátkem týdne varoval před vnitřními ozbrojenými rozepřemi, vůdce opozičního ozbrojeného hnutí Hamás Ismáíl Haníja kontroval, že nechápe, proč o tom premiér vůbec hovoří, když jde jen o "zbožné přání Izraele" a všechny palestinské frakce ve skutečnosti prosazují zdrženlivost.

Televizi al-Džazíra ale řekl nejmenovaný vůdce Hamásu z Hebronu, že vládě hnutí vyměřuje pár měsíců hájení. Pak prý bude prosazovat, aby se za nového vedení neopakoval fenomén autokratického vládnutí tolerovaný legendárnímu Arafatovi. "Budou nuceni dbát na názor veřejnosti," varoval nové vůdce.

Hamás do vlády?

Významný palestinský sociolog Chalíl Šikakí přitom jasně zformuloval, co veřejnost považuje za podmínku, aby nové vedení uznala za legitimní: volby do parlamentu a místních rad a účast islamistické opozice, které je dosud bojkotovala. Bylo by přitom velmi odvážné automaticky předpokládat, že z voleb vzejde moc poplatná izraelským a americkým představám o dostatečně "pružném" partnerovi k jednání.

O vztahu nově utvářeného establishmentu vůči židovskému státu přední izraelský vojenský analytik Ze"ev Schiff píše, že bude nutné semknout šiky palestinských ozbrojených sil, bez nichž se jinak slabí politici neobejdou. A překvapivě dodává, že do dalšího směřování by měl mít možnost hovořit i takový člověk, jako je u Palestinců velmi populární a vlivný aktivista Marván Barghútí, který si za terorismus odpykává doživotí v izraelském žaláři. Právě on totiž může podle Schiffa v Palestině paradoxně bránit pronikání extremistických protiizraelských vlivů z Libanonu či Íránu.

K Schiffovu názoru lze doplnit poznatek analytika Chálida Amajry z televize al-Džazíra: kdyby dnes vytáhlo prozatímní vládnoucí duo Kurája-Abbás například proti Hamásu ve snaze odzbrojit ho, záhy by dostalo nálepku izraelských kolaborantů a ztratilo jakýkoliv kredit k vládnutí.

Chúrí k tomu v Libanonu píše: "Palestinští vůdci, kteří dali příliš mnoho Izraeli a USA, aniž dostali patřičnou protihodnotu, se v očích svých lidí brzy ocitli zcela na okraji." Kurája a Abbás se tak prý mohou brzy ocitnout ve stejném dilematu jako Arafat, který byl v židovském státě a ve Washingtonu ostrakizován kvůli "neústupnosti", jíž si ve skutečnosti jen chtěl zajistit pokračující přízeň vlastního národa.

Co podnikne Izrael

Ve stínu palestinských událostí bude bezpochyby ještě řadu dní dění v Izraeli, byť další kroky izraelského vedení nemají na mírový proces o nic menší váhu než počínání Palestinců.

Premiér Ariel Šaron zatím stále trvá na tom, že k avizovanému jednostrannému stažení okupačních vojáků a kolonistů z pásma Gazy dojde bez ohledu na změny v Palestině. Nejen z úst opozičních levicových vůdců, jako je především Šimon Peres, ale i z vlastního bloku Likud premiér slyší stále hlasitější upozorňování, že s odchodem Arafata padá izraelská mantra o tom, že na palestinské straně není partner k jednání. A bude-li partner, musíme s ním vést dialog a nesmíme jednat na vlastní pěst, tvrdí Peres.

Pokud bude konsolidace moci v Palestině probíhat tak jako dosud, tedy nenásilně a do rukou pragmatiků nevyhýbajících se v zásadě mírovým rozhovorům, Šaron bude nucen alibi "neexistence partnera" definitivně uložit k ledu.

Odmlčení palestinských militantních skupin a návrat k jednacímu stolu pak mohou odhalit skutečnost, kterou dosud spolehlivě zakrýval palestinský terorismus a izraelská démonizace Arafata - že totiž i židovský stát porušuje své závazky, například pokračujícím rozvojem osad na západním břehu Jordánu.

Zjevnější by bylo i to, že také Izrael má silný nacionalistický a extremistický tábor, činící vše pro to, aby zmařil vytvoření nezávislé Palestiny, ať již na politické scéně, nebo zatím ojedinělým protiarabským terorem.