O dění vskutku nebyla nouze. Trump nominoval chybějícího soudce nejvyššího soudu, zrušil dohodu o Transatlantickém obchodním partnerství, udeřil na Sýrii raketami a pokusil se zrušit četná rozhodnutí Baracka Obamy.

Vychrlil pětadvacet exekutivních nařízení, dvaadvacet prezidentských dekretů a dvacet prohlášení, čímž předčil většinu svých předchůdců. Podepsal osmadvacet zákonů, což za posledních sedm desetiletí nestihl žádný prezident. I tady cílil hlavně na odkaz Obamy, některé legislativní změny byly ovšem jen marginální, například přejmenování kliniky pro válečné veterány. Z deseti hlavních zákonů, které sliboval do konce dubna, ale zvládl pouze jeden.

Řada jeho zásadních slibů z kampaně se zadrhla nebo zůstává nedotažena. Jeho „nádherná zeď“ na hranici s Mexikem se nestaví, dohoda o severoamerickém volném obchodu NAFTA dál platí, i když se bude přepracovávat, imigrační výnos proti obyvatelům šesti muslimských zemí zablokovaly soudy a zdravotní reformu jeho předchůdce se mu také nepodařilo zlikvidovat. Na slibovanou zásadní daňovou reformu se čeká.

Přes chyby ale funkci zvládá

Trumpových prvních sto dní se ovšem odlišuje od jeho předchůdců zejména stylem vládnutí. Prezident se vyjadřuje nekonvenčně a spatra. Možná až příliš často odporuje své administrativě – a někdy i sám sobě.  Rozhoduje se intuitivně, mluví bombasticky – ví, co zabírá na mediální prezentaci. Ale zároveň je patrné, že v životě nepřečetl mnoho knih a že ani dnes není četba a kulturní rozhled jeho silnou stránkou. Velkou část dne sleduje televizi, svůj hlavní informační zdroj. A kdykoli uvidí sebe sama, zesiluje vysílání a okřikuje spolupracovníky, aby byli zticha a nerušili ho…

Udělal několik velkých lapsů, zejména s nominací poradce pro otázky národní bezpečnosti Michaela Flynna, vyhozeného za kontakty s Rusy. Přesto ale nelze říci, že by své úkoly nezvládal. Jeho kritici na obou stranách Atlantiku čekali, že na úřad nebude stačit. Doma prý pustí ze řetězu nacionalistické démony a v zahraničí zničí dlouholeté bezpečnostní vazby a rozpoutá obchodní válku s Čínou. Nic z toho se nenaplňuje. Administrativu obsazuje schopnými, samostatně myslícími osobnostmi.

U tohoto prezidenta je třeba vždy sledovat činy, nikoli slovaEdward Lucas, komentátor magazínu The Economist

A nezdá se ani, že by pod tíhou funkce padal. Víkendy tráví v soukromém letovisku Mar-a-Lago na Floridě, hodně času věnuje golfu a do cestování po světě se nehrne. Hodně úkolů dokázal přenést na bedra jiných – kromě dcery Ivanky a zetě Jareda Kushnera jde zejména o Rexe Tillersona na ministerstvu zahraničí a generály Mattise v Pentagonu a McMastera na postu bezpečnostního poradce.

Rekordně slabá startovní obliba

Přesto si Trump v posledním rozhovoru pro Reuters postěžoval: „Je to více práce než za celý můj předchozí život. Myslel jsem si, že to bude jednodušší.“ Po chuti mu není ani přísná ostraha: „Jste skutečně uzavřeni ve své malé skořápce, protože máte tak silnou ochranu, že nemůžete nikam jít. Rád jsem řídíval auto. Teď už řídit nemohu.“

Když se Trumpovi něco nezdaří, má sklon zatloukat, uchyluje se ke lžím a dává průchod hněvu, což sice pohoršuje zjemnělou washingtonskou elitu, o nějaké „diktatuře“ a „fašismu“ však nemůže být řeč. Demokratické protilátky společnosti jsou silné a Trumpova obliba se potácí někde okolo 40 procent. Tak málo neměl na začátku úřadování v Bílém domě nikdo.

Prezidenti USA Donald Trump a Číny Si Ťin-pching v Trumpově sídle na Floridě

Prezidenti USA Donald Trump a Číny Si Ťin-pching v Trumpově sídle na Floridě

FOTO: ČTK/AP

Liberálové jsou z něj samozřejmě pořád ještě „na dně“ a pomáhají si sledováním záplavy parodií na Trumpa v televizních show. Ale i konzervativci mají o čem přemýšlet. Momentálně se jim nedaří rozhodnout v nekonečných debatách, zda je Trump splněním jejich snů a přání, anebo zda jde o muže, který ve výsledku Republikánskou stranu vážně poškodí.

Zahraniční spojenci jsou zmateni protichůdnými kroky, ale ani nepřátelé mnohdy netuší, zda je šéf Bílého domu špatně informovaný, snadno manipulovatelný začátečník, anebo tvrdý a nepříjemný soupeř. Co se médií týče, ta jsou jím fascinována na celém světě a sledují každý jeho krok.

Náraz na realitu

Celkově je ale po sto dnech zřejmé, že Trumpův slovní bombastický radikalismus narazil na skaliska reality. Prezident už netvrdí, že NATO je zbytečná organizace, a nemyslí si ani, že společně s Vladimirem Putinem vyřeší problémy planety. Také s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem nevede obchodní válku, nýbrž společně tlačí na Severní Koreu. Z východní Asie přitom chtěl udělat zahraničněpolitickou prioritu už Barack Obama, a tak se agendy obou prezidentů v mnohém ohledu začínají podobat.

Rozdíl je jen ve stylu – Trump nejdříve tweetuje a křičí, pak vyjednává a přizpůsobuje se realitě. „U tohoto prezidenta je třeba vždy sledovat činy, nikoli slova,“ upozornil komentátor magazínu The Economist Edward Lucas.

Na rozdíl od Obamy chce Trump hrát velmocenskou kartu a budit zdání, že USA zasáhnou kdekoli na světě, i kdyby to mělo skončit „velkou válkou s KLDR“, jak v pátek varoval. Je možné, že jen blafuje, ale Obama svou politikou „strategické pasivity“ rozhodně nedosáhl o nic víc.

Po stu dnech vypadá nová administrativa jako všechno, jen ne jako anomálie. A je možné, že příštích 1300 dní se té první stovce bude hodně podobat.