Obchodní značka tohoto muže má přitom přímou souvislost s Prahou. V srpnu 1956 byl Arafat v čs. metropoli na setkání Mezinárodního svazu studentstva a právě zde kufíju - tehdy ještě čistě bílou - oblékl coby politický symbol vůbec poprvé.

"Jeho pobavení kolegové netušili, že si ji plánoval nasadit," píší Andrew Gowers a Tony Walker v Arafatově životopise. "Když však viděli, jakou pozornost Arafat s kufíjou v Praze vyvolal, o rok později si ji na dalším studentském setkání vzali také."

Ironie osudu

Většina analytiků - jak izraelských, tak arabských - se shoduje, že bez Arafata by palestinská kauza zdaleka nebyla tam, kde je dnes. A to jak v dobrém, tak ve zlém.

"Největší ironií Arafatovy kariéry je, že dovedl své lidi na práh vzniku vlastního státu a poté jim zabránil, aby ho skutečně získali," tvrdí izraelský politolog Barry Rubin, podle nějž se palestinský vůdce ani přes účast v mírových rozhovorech 90. let v zásadě nikdy nevzdal snu o zničení Izraele. "Otázkou je, jak dlouho bude jeho stín působit i po jeho smrti."

Cesta k moci

Arafat nebyl vůdcem palestinského hlavního proudu od počátku. V roce 1958 sice založil hnutí Fatah, které dnes tvoří páteř palestinského establishmentu, a počátkem 60. let umožnilo Alžírsko výcvik jeho ozbrojenců na své půdě a tím i pozdější gerilové a teroristické výpady Fatahu proti Izraelcům ze syrského území. Ale teprve poté, co Fatah přestal v létě 1968 bojkotovat Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) založenou o čtyři roky dříve, mohl Arafat stanout v čele této koalice. To už za ním byla značná veřejná podpora a také armáda asi 15 tisíc bojovníků, největší v rámci OOP.

Coby vůdce dvou klíčových organizací Arafat vždy vyvažoval protichůdné proudy - křídlo prosazující ozbrojený boj a skupinu kladoucí důraz na umírněné postupy, včetně uznání židovského státu. K tomu časem skutečně v několika fázích došlo, přičemž u hlavního dějství - podepsání dohody mezi OOP a Izraelem - figuroval v roce 1993 Arafat coby jeden z hlavních protagonistů a za palestinskou stranu proto také obdržel Nobelovu cenu za mír. Zároveň se stal předsedou (pro Araby prezidentem) nově vytvořené samosprávy - a pro radikální skupiny zrádcem palestinské věci.

Zlomový Camp David

Po letech izraelsko-palestinského sbližování, kdy rychlejší postup mařily obstrukce Izraele a palestinské teroristické útoky, přišla v červenci 2000 studená sprcha v podobně fiaska summitu v americkém Camp Davidu. Prezident USA Clinton a izraelský premiér Barak nepřesvědčili Arafata o americkém "kompromisním" návrhu. Muž s kufíjou se vrátil domů zatracován světovým a izraelským tiskem, avšak oslavován Palestinci za to, že nekývl na plán "výprodeje" jejich země.

O dva měsíce později vypuklo druhé palestinské povstání, trvající s různou intenzitou dodnes. Izraelská vláda tvrdí, že Arafat sehrál (ať již nečinností svého bezpečnostního aparátu, nebo přímou podporou radikálů) v intifádě klíčovou roli. "Nejsem si jist, jestli bylo možné to kolo násilí zastavit, i proto, že to vyžaduje mimořádnou míru sebeovládání," řekl v létě Právu palestinský ministr zahraničí Nabíl Šás. "Dnes už ale víme, že to tak jako tak nešlo, protože Barak vsadil na předčasné volby. Také se z tisku dozvídáme, že Amos Gilad z izraelské vojenské rozvědky Baraka falešně ujišťoval, že Arafatovi jde o zničení Izraele a že již není partnerem pro mír. Barak se pak rozhodl zcela zničit fungování palestinské samosprávy," dodal šéfdiplomat.

Izolace Arafata

Jedním z izraelských nástrojů pro rozložení palestinské vlády, jež paradoxně vedlo i k oslabení její schopnosti potírat extremisty útočící na židovský stát a osadníky, byla izolace Arafata v jeho sídle v Rámalláhu. V objektu poničeném několika intenzívními útoky izraelských tanků pobýval palestinský šéf až do spěšného převozu do Francie.

Z Mukaty Arafat čelil sílícím snahám o své odstavení a loni se jeho tábor postaral o vyhazov Mahmúda Abbáse, vůbec prvního palestinského premiéra, který měl pod mezinárodním tlakem převzít velký díl předsedových pravomocí. Postupně přibývalo zemí, které se klonily k bojkotu Arafata a čekaly na jeho nástupce.

Stále nejoblíbenější

Ačkoliv i v palestinské společnosti rostla frustrace ze zhoršující se životní situace kontrastující s rozsáhlou korupcí a zpronevěrami mezi politickými špičkami, Arafat se tomuto trendu stále vymykal - do své smrti zůstal v Palestině nejoblíbenějším politikem.

O poznání hůře byl ale vnímán na panarabské politické scéně; pověstné je opovržení, s nímž na něj pohlížel bývalý syrský prezident Háfiz Asad. Léta také Arafatovo okolí napravovalo škody způsobené tím, že se po iráckém vpádu do Kuvajtu palestinské vedení v roce 1990 na rozdíl od většiny arabských států přiklonilo na stranu Saddáma Husajna. To ovšem vyžadovala většina Palestinců.

Různé byly i dojmy z osobních setkání. "Pan Arafat byl zvolen Palestinci a my to musíme respektovat, ať se nám to líbí, nebo ne," řekl před časem Právu tehdejší šéf izraelské diplomacie Šimon Peres na otázku, jak se mu s Arafatem jedná. "Osobně to respektuji také."

"Arafat byl velmi příjemný - kdo se s ním tváří v tvář setkal, zjistil, že nejde o nafoukaného politika, ale spíš o jednoduchou, přímočarou osobu," řekl Právu jistý palestinský diplomat.

V mezinárodním tisku, a to i arabském, se v posledních letech objevovaly zprávy o Arafatových výbuších hněvu vůči určitým spolupracovníkům. Pár západních reportérů prý zažilo, jak na jejich nepříjemné otázky opáčil zlostným: "Víte vůbec, s kým mluvíte?"

Zmíněný diplomat ale vidí příčiny spíše v Arafatově okolí: "Bývalo těžké se k němu dostat přes jeho mnohdy nepříjemné okolí. Kdo ale pronikl až k němu, býval mile překvapen."

Jako hlava rodiny

Izraelská novinářka žijící v Rámalláhu Amira Hasová v listu Ha'arec připomněla případ, kdy úřady v létě zakázaly aktivistům za nenásilné hnutí proti Izraeli slogan "Učme se od Gándího a Mandely", neboť byl považován za kritický vůči Arafatovi. Koncem 90. let zase islamisté v Gaze přeložili z hebrejštiny článek o nezákonném věznění opozičních aktivistů palestinskou samosprávou, přičemž překladatel vynechal jediný výrok - slova malého palestinského chlapce o tom, že Arafat je mnohem menšího vzrůstu, než očekával.

"V obou případech ale nešlo o strach z uvěznění nebo represí. Ta obava z urážky vůdce je srovnatelná spíš se strachem z urážky hlavy rodiny," napsala Hasová.

Arafat až do posledních dní oslňoval řadu návštěvníků Mukaty svým charismatem, umocněným nevlídnou izolací. Hasová ale upozornila: "V posledních čtyřech letech však bylo pro aktivisty Fatahu stále obtížnější najít v Arafatovi státníka, v nějž kdysi věřili a jemuž obětovali většinu svého života."