Podle odhadů hrozí v případě války bez další rezoluce Rady bezpečnosti rezignace až deseti poslanců a možná až 30 parlamentních tajemníků, kteří jsou v britském systému považováni za členy "širší" vlády.

Při posledním hlasování o Iráku se proti Blairovi postavilo 122 poslanců jeho strany, analytikové však upozorňují, že útok bez druhé rezoluce by mohl vést k revoltě 200 poslanců, což je téměř polovina z celkového počtu 410 labouristických zákonodárců. Ačkoli parlament by i za těchto okolností premiérův postoj pravděpodobně schválil za pomoci opozičních 164 konzervativců, Blair by byl zřetelně oslaben. Deníky navíc připomínají, že v roce 1940 odstoupil Neville Chamberlain ve prospěch Winstona Churchilla po revoltě 30 poslanců a Anthony Eden v roce 1956 za Suezské krize po nesouhlasu pouhých 16 zákonodárců.

Vedle parlamentu musí očekávat i prudkou reakci veřejnosti a rozsáhlé projevy občanské neposlušnosti. Podle britských zvyklostí je rozhodnutí o vstupu do války "královským privilegiem", které vykonává ministerský předseda. Z čistě formálního hlediska si tedy nemusí toto rozhodnutí nechat schválit v parlamentu. Kabinet však může vládnout jen do té doby, dokud se těší v parlamentu důvěře, takže v praxi není možné, aby vláda šla do války, s níž parlament nesouhlasí.