Madrid nejprve vydal oficiální protest proti účasti britského ministra obrany Geoffreyho Hoona na oslavách a předvolal britského velvyslance, jemuž předal protestní nótu.

"Hoonova návštěva je hluboce nepřátelským gestem," prohlásil k chystaným oslavám španělský ministr zahraničí Miguel Ángel Moratinos. Svá slova pak v článku ve včerejším vydání listu El País ještě zostřil: "Je velmi podivné, když členský stát EU ještě v 21. století oslavuje vojenskou okupaci jiného členského státu."

Mediální přestřelka

O Gibraltaru pak španělský ministr napsal, že jde o "poslední výspu kolonialismu v Evropě".

To si však nenechal líbit první ministr (předseda gibraltarské vlády) Peter Caruana, jenž prostřednictvím médií španělskému politikovi vzkázal: "Jak se rozhodneme oslavit naše vztahy s Británií a naši britskou suverenitu, je pouze na nás. Upřímně řečeno, Španělé nás po třech stech letech stále chtějí poučovat, jak by oslavy měly vypadat. Nic jim do toho není a celé je to poněkud nestydaté."

Výbušnosti celé kauzy britské enklávy na jihu Španělska si je ostatně dobře vědom i socialistický premiér José Luis Zapatero, jenž označil přetrvávající pohrdání Španělů britským Gibraltarem za jeden ze svých neúspěchů během prvních sta dnů vlády.

Jako trn v patě

Španělé Britům dobytí nehostinného kusu skály před třemi sty lety nikdy nezapomněli. Právě odsud totiž roku 711 vyrazila arabská vojska pod velením Tárika ibn Zijáda, aby dobyla Pyrenejský poloostrov.

Džabal at-Tárik (Tárikova skála), neboli Gibraltar, se tak stal neuralgickým bodem španělských dějin a celé reconquisty, křesťanského znovudobývání maurského území.

Konflikt s Británií o tento kus nehostinné půdy začal roku 1704 v krátké, ale rozhodující bitvě, kdy britský expediční sbor pod vedením kapitána Edwarda Whitakera dobyl španělskou vojenskou pevnost, a zajistil tak strategické území pro britskou korunu.

Král Filip V. později označil Gibraltar za "trn v rozbolavělé patě" a španělská armáda se ho patnáctkrát pokusila neúspěšně dobýt zpět. Když obyvatelé enklávy přijali v roce 1969 vlastní ústavu a potvrdili tak statut samosprávného zámořského území Velké Británie, rozhodl diktátor Franko o blokádě britské enklávy, jež trvala celých 16 let.

Vztahy zhoršil Irák

Posledním dějstvím španělských pokusů o získání vlivu na Gibraltaru pak byl návrh britsko-španělské "sdílené suverenity", jenž Madridu i Londýnu vymezoval přesné pravomoci.

Reakce 18 tisíc voličů v referendu konaném v roce 2002 byla ale jednoznačná - 99 procent z nich hlasovalo proti. Postavení samosprávné britské kolonie obyvatelům Gibraltaru stále vyhovuje.

Ne vždy byly přitom britskošpanělské tahanice o Gibraltar tak dramatické, jako právě v těchto dnech. V době, kdy byly Londýn i Madrid spojenci v Iráku, se dokonce začalo vyjednávat o dlouho připravované dohodě, jež by britským letadlům umožnila využívat k přistávacímu manévru na Gibraltaru španělský vzdušný prostor.

Nová španělská vláda Josého Luise Zapatera však po březnovém pumovém útoku v Madridu ze svého iráckého angažmá vycouvala, stáhla své vojáky a celkově tak ochladila vztahy s Británií.

Postoj obyvatel Gibraltaru k Británii tak zřejmě ze všeho nejvíc odpovídá legendě, podle níž si Britové v enklávě zachovají vliv do té doby, dokud se na skalách budou prohánět divocí makakové, druh opic, který na Gibraltar kdysi dovezli britští námořníci. Vzhledem k tomu, že se jejich počet v posledních letech stabilizoval, nemusejí se Britové obávat, že by ztratili přízeň obyvatel Tárikovy skály.