Článek
Saddámovi právníci, tisk íránského režimu i levicoví publicisté na Západě se shodují, že spolu s exprezidentem by měli na lavici obžalovaných sedět i někteří američtí činitelé, neboť Washington podporoval v 80. letech Irák v jeho válce s Íránem.
"Vyhrát nesmí nikdo"
Fakta ale naznačují, že ti, kdo si od procesu slibují usvědčení USA a "Západu", budou muset spolknout hořkou pilulku: naprostou většinu výzbroje, s níž byly zabity tisíce civilistů a vyvolány dvě mezistátní války, totiž Irák získal úplně odjinud. Mediálně nejznámější je návštěva dnešního ministra obrany USA Donalda Rumsfelda - tehdy emisara prezidenta Reagana - u Saddáma v prosinci 1983.
Rumsfeld přijel obnovovat diplomatické styky mezi oběma státy a např. podle Joosta Hiltermanna z International Crisis Group v zájmu úspěchu své mise ponechal stranou Washingtonu známý fakt, že Irák používá proti íránským jednotkám chemické zbraně.
Kauza Rumsfeld je ale tak často zmiňována i proto, že je v podstatě jediná použitelná k této argumentaci. Navíc by bylo s podivem, kdyby o iráckém nasazování chemických zbraní tehdy nevěděla i Moskva, pro niž byl Bagdád na Středním východě hlavním spojencem.
USA - a s nimi i další státy včetně SSSR - chtěly v 80. letech za každou cenu zabránit šíření vlivu radikálního islamistického režimu v Teheránu, který v roce 1979 založil ájatolláh Chomejní.
Saddámova invaze do Íránu ze září 1980 tomuto cíli dobře posloužila. Washington tak Bagdádu dodával i špionážní poznatky o pohybu protivníka (obdobně však pomáhal i Teheránu), poskytl bankovní záruky ve výši 400 miliónů dolarů na nákup americké zemědělské produkce, vyškrtl Irák ze seznamu zemí "podporujících mezinárodní terorismus" a propůjčil vlajku kuvajtským lodím s iráckou ropou.
Hlavně měla téct ropa
Avšak celkový přístup USA k osmileté krvavé válce asi nejpregnantněji shrnul pracovník ministerstva zahraničí citovaný už v roce 1983 časopisem Time: "Dokud se Irák a Írán ničí navzájem a neohrožují naše spojence a rovnováhu sil, je nám to fuk."
Podle deníku The New York Times připouštěli Američané tento cynický přístup i o deset let později: "Šlo nám o to zabránit vítězství kterékoliv ze stran." V praktické rovině chtěly USA - i Evropa - především zajistit plynulý tok ropy, aby se neopakovala krize z roku 1973.
Co se týká aktivních dodávek zbraní bojujícím stranám, za zmínku stojí jediná americká operace - šlo však o pomoc nikoli Iráku, ale Íránu. Teherán v polovině 80. let výměnou za zajištění svobody pro rukojmí držené v Libanonu tajně dostal přes izraelské prostředníky protitankové střely a další systémy v ceně stovek miliónů dolarů, a po provalení se tato záležitost zapsala do historie jako aféra Írán-Kontras.
Pro vyzbrojení a rozpínavost Iráku byla kritická právě 80. léta, neboť po invazi do Kuvajtu v srpnu 1990 na zemi dopadly sankce a především zničující válka. V této rozhodující dekádě ale USA Saddámovi prokazatelně neposkytovaly o nic větší podporu než státy západní Evropy a komunistického bloku.
Na zbrojní veletrh jel skoro každý
O zplynování tisíců Kurdů v irácké Halabdže se na jaře 1988 záhy dozvěděl celý svět. "Sotva rok poté se ale Británie, Francie, Itálie, Řecko, Portugalsko, Turecko stejně jako státy východního bloku a Jižní Ameriky účastnily prvního bagdádského zbrojního veletrhu," píše publicista David McDowall v knize A Modern History of The Kurds.
V Brně by se ostatně tehdy mohli jen stěží školit iráčtí vojenští specialisté, kdyby to odporovalo zájmům Moskvy.
Irácké pozemní síly patřily k největším na světě. V roce 1987 disponovaly 4500 tanků, v drtivé většině sovětskými T-62, T-55 a špičkovými T-72, doplněnými čínskými T-59 a T-69. S výzbrojí téže provenience musela před válkou o Kuvajt počítat v zimě 1991 koalice OSN i u vzdušných sil, čítajících 500-700 bojových letounů. Kromě stovek starších čínských a sovětských strojů se Bagdád mohl od roku 1987 pyšnit i hypermoderními MiG-29.
O dodávky letadel Moskva sváděla velkou bitvu s Paříží, která Saddámovu režimu vehementně nabízela své Mirage F-1. Od roku 1977 jich Francie nasmlouvala více než 130, poslední dodávka už nebyla doručena kvůli zmíněným sankcím.
Sovětská technika se Bagdádu dobře osvědčila i během četných chemických útoků. "Nejvíce vzdušných útoků chemickou municí provedly irácké Su-22 a MiG-23," uvádí odborný server globalsecurity.org. Zatímco tyto letouny shazovaly obvykle 250 a 500kilogramové bomby, vrtulníky Mi-8 sloužily k rozprašování chemikálií a z Mi-24 byly odpalovány rakety vzduch-země se stejnou náplní.
Největší dodavatelé nejvíc kritizovali USA
Kdo Iráku k výrobě chemických zbraní dopomohl nejvíce, je známo již od 80. let. Upřesnila to irácká zpráva o zbrojních arzenálech dodaná v prosinci 2002 Radě bezpečnosti OSN: z 31 hlavních dodavatelů pro tento sektor jich bylo plných 14 z Německa.
Rozhodujícími dodavateli arzenálů pro Saddámův Irák tedy nebyly Spojené státy či Británie, ale Rusko, Čína, Francie a Německo. Nejspíš až na badatelích v dosud ještě tajných archivech zůstane objasnit, nakolik s touto skutečností souvisela loňská snaha těchto zemí za každou cenu zabránit diktátorovu svržení americkou invazí.