Kuroń, který se narodil roku 1934 ve Lvově, přitom ke komunistům vstoupil ještě před nástupem na vysokou školu, jeho první členství v Polské sjednocené dělnické strany nemělo v roce 1953 ani desetiměsíčního trvání. Během studií pedagogiky na Varšavské univerzitě, kde později působil jako asistent, se sice do PSDS vrátil, definitivní konec jeho PSDS-kariéry ale znamenal otevřený dopis, jenž adresoval členům strany v roce 1964.

Text, v němž kritizoval vedení strany a polskou realitu, je považován za první programový dokument napadající stalinismus od doby tzv. Levé opozice - frakce ruských komunistů vedených v polovině 20. let Trockým. Stejný text Kurońovi vynesl tři roky vězení.

Za Solidaritu internace

Návrat na svobodu přišel těsně před bouřlivým rokem 1968, už v březnu tohoto roku byl ale opět zatčen, na 3,5 roku uvězněn a na dva roky zbaven svých občanských práv; to vše za protistátní činnost. Sedmdesátá léta strávil jako disident, nejvýznamnější akci si schoval na rok 1976, kdy spoluzaložil Výbor pro společnou sebeobranu (KOR).

V roce 1980 se tak logicky zapojil do vedení akcí Solidarity a byl i osobním poradcem odborářského vůdce Lecha Walesy. Jako následek své angažovanosti pak strávil tři roky v internačním táboře. Během pobytu zde zemřela Kurońovi žena, se kterou měl syna. Po propuštění na konci roku 1984 tráví Kuroń druhou polovinu dekády střídavě činností proti režimu a krátkými pobyty ve vězení.

V převratovém roce 1989 se stal účastníkem jednání u kulatého stolu, v jejichž rámci byla legalizována Solidarita a byla nastartována cesta země k demokratizaci. V roce 1989 Kuroń veřejně "rezignoval" na ideál socialismu.

Obdivovatel socialismu, budovatel kapitalismu

"Nejvíc bych si přál být sociálním demokratem v opravdové kapitalistické zemi," prohlásil tehdy, "ale teď si musím tu kapitalistickou zemi nejdřív vybudovat." Kapitalismus někdejší komunista budoval jako ministr práce a sociálních věcí ve vládě Solidarity a Tadeusze Mazowieckého, mezi lidmi se mu ale dařilo držet si pověst "lidového" politika, mimo jiné například tím, že i jako vysoce postavený člověk pravidelně vařil tzv. Kurońovu polévku pro chudé.

V dalších letech se ale Kurońova politická kariéra zhroutila. Téměř celá 90. léta seděl sice v Sejmu, jeho návrat do vysoké politiky ale zkrachoval v roce 1995, kdy svedl neúspěšný souboj o prezidentský úřad s Aleksandrem Kwaśniewským a Walesou. Kuroń byl sice v 90. letech nejpopulárnějším polským politikem, komentátoři ale jeho prohru vyložili jako prohru revolučního idealismu, který se rozbil o pragmatismus a dravost nové i polepšené staré generace.

Jacek Kuroń tak Polsku svůj prezidentský portrét nezanechal, symbolem jeho politické činnosti se tak možná stane proslulý výrok: "Nevypalujte stranické výbory, založte si svoje vlastní!"