Proti původním předpokladům neznamenal nástup raketoplánů vytlačení klasických raket z kosmonautiky. Právě naopak - brzy se ukázalo, že současné orbitální letouny jsou (navzdory mnohonásobné použitelnosti) drahé a ještě ke všemu ne vždy spolehlivé. Zakázky na vypouštění komerčních, vojenských, ale i mnoha vědeckých satelitů se brzy přesunuly z USA do Ruska, Evropy a dokonce i Číny. Američané proto podcenění starých dobrých raket dlouho doháněli. Teprve nyní dostávají k dispozici nové nosiče srovnatelné s evropskou raketou Ariane 5. Vedle rakety Atlas 5 je jím především technologicky velmi pokročilá Delta 4 od firmy Boeing.

Vesmírná stavebnice

Rodina nosných raket Delta jde již několik let od úspěchu k úspěchu. Vedle celé řady telekomunikačních a vojenských satelitů má na svém kontě i tak prestižní podniky jako vypuštění sondy Stardust ke kometě Wild-2 i mnohé meziplanetární sondy. V blízké budoucnosti by měly dvě rakety Delta 2 dopravit na Mars dvojici průzkumných roverů. Američané však stále více postrádali silnou a přitom relativně hospodárnou raketu, o jakou již delší dobu usilují jejich kosmičtí konkurenti v Rusku, Evropě, Japonsku a Číně.

Právě tou má být Delta 4. Raketa Delta 4 má především zcela nový první stupeň, nazývaný rovněž Common Booster Core (CBC). Je vybaven motory RS-68, které představují naprostou novinku - je to první silný motor na kapalná paliva, který byl v USA vyvinut po více než dvacetileté přestávce. Přestože další stupně rakety již obsahují upravené části starších delt, i tak je nový model patrně největší a nejodvážnější inovací mezi americkými raketovými nosiči poslední doby. Předešlé modely (stejně jako výrobky konkurence) totiž vždy přebíraly ze svých předchůdců mnohem víc technologií i hotových prvků.

Hlavním požadavkem při konstrukci Delty 4 byla kromě síly a spolehlivosti především ekonomika provozu. Podobně jako Ariane 5 či jiné moderní nosiče je proto koncipována jako stavebnice: z různých stupňů a přídavných motorů lze sestavit konfiguraci, která je pro daný náklad nejhospodárnější.

V nejsilnější sestavě zvané Delta 4 heavy (těžká) dokáže tato raketa dopravit až 13 tun nákladu na geostacionární dráhu, což je orbita ve výši 36 000 kilometrů nad rovníkem, kam se umisťují především komerční satelity. Výhodou této dráhy je, že družice zde zdánlivě stojí nad jedním místem povrchu.

Silná konkurence

Delta 4 je druhá americká nosná raketa této kategorie uvedená během roku 2002. Tou první je Atlas 5 od konkurenční firmy Lockheed Martin, která prodělala úspěšný debut už 21. srpna vynesením televizního satelitu Eutelsat. Odborníci této raketě ovšem vytýkají, že proti předchozím nosičům nepředstavuje velkou inovaci. Plných 80 procent komponent konstruktéři převzali ze starších atlasů.

Další konkurencí pro novou deltu je evropská raketa Ariane 5, která je sice v provozu již delší dobu, má však již za sebou také řadu velmi nepříjemných selhání. S o to větším zájmem se očekával panenský start Delty 4, který byl naplánován na konec loňského roku. Zdaleka nešlo jen o odborný zájem. Na průběhu a výsledcích tohoto letu záležela budoucnost programu Delta 4, kterou firma Boeing vidí především v zakázkách od vojenských a komerčních kruhů. Kolem startu prvního stroje nakonec vládlo dost nervozity.

Vypuštění plánované původně na 19. listopadu muselo být z technických důvodů odloženo, avšak v náhradním termínu startu 20. listopadu už nová raketa nezklamala. Spolehlivě dopravila na geostacionární dráhu další z rodiny družic Eutelsat a stala se tak nejmodernějším kosmickým nosičem současnosti. V době, kdy prožívá bouřlivý nástup jak komerční kosmonautika, tak státy snažící se USA v kosmickém prostoru konkurovat a kdy je naopak v krizi americký program raketoplánů Space Shuttle, si tak firma Boeing připsala významné body k dobru. Současně ale nelze také nevidět, že ústup od raketoplánů k raketám je technologický krok zpět.