Letos jedu už počtvrté na Východ. Myslím tím do Orientu, nikoli do východní Evropy. V lednu jsem byl v Saudské Arábii, v únoru v Turecku, v červenci v Malajsii a Indonésii a teď jsem v Laosu. Je to moje nejvýznamnější cestovní „expanze“ mimo Evropu, která naznačuje, kam nás to táhne, kam má smysl jezdit, kde probíhá rychlý ekonomický růst (např. v Laosu v posledních pěti letech – krize, nekrize – ročně o 8%), kde se rodí ekonomické centrum 21. století. Teď si uvědomuji, že za dva týdny ještě pojedu na státní návštěvu do Izraele.

V hlavním městě Laosu Vientiane se koná již 9. summit EU-Asie, kterého se letos zúčastní 50 zemí, včetně např. Ruska a Austrálie. Ale o summitu budu psát až další den.

Lodě plující po jednom z ramen Mekongu

Lodě plující po jednom z ramen Mekongu

V Laosu mnozí z nás nebyli, já také ne. Je to podobně jako Česká republika země bez přístupu k moři, ale s jednou z největších řek světa – Mekongem, který spojuje celou jihovýchodní Asii. Země je svou rozlohou třikrát větší než ta naše, ale má jen něco přes 6 milionů obyvatel. Země je to historicky stará, první státní útvar, království (jmenovalo se moc hezky – „Království milionů slonů a bílého slunečníku“), tam vznikl již v roce 1353. Od konce 19. století byl dnešní Laos součástí francouzské Indočíny, což definitivně skončilo až spolu s koncem vietnamské války. Laoská lidově demokratická republika – dodnes komunisticky orientovaná – vznikla v roce 1975.

Přes část území Laosu vedla v době války známá zásobovací Ho Či Minova stezka, která byla mnoho let intenzivně bombardována. Americká letadla svrhla na toto laoské území více než dva miliony tun bomb. Laikovi mého typu to nic neříká, ale bylo to – jak říká můj podklad připravený naším velvyslanectvím – více, než kolik bomb dopadlo ve II. světové válce na Německo a Japonsko dohromady. To je nepředstavitelné množství.

Laos je jednou z nejchudších zemí světa

Laos je jednou z nejchudších zemí světa

Laos je jednou z nejchudších zemí světa, např. elektřina a telekomunikace jsou jen ve městech. Je to země velmi mladá – více než 40% obyvatel je mladších než 14 let (!). Země je převážně buddhistická.

Vládne zde Lidová revoluční strana, která má v ústavě uzákoněno nám, resp. starším generacím dobře známé „vedoucí postavení“. Po vzoru Tengovy Číny a Gorbačovovy perestrojky se však od závěru 80. let snaží reformovat.

V chrámu Wat Si Saket je 10 000 soch Budhy

V chrámu Wat Si Saket je 10 000 soch Buddhy

Klimatické podmínky jsou tady velmi blízké tomu, co mnoho našich turistů zná ze sousedního Thajska, jehož řeč je laoštině velmi podobná. Když jsme v dopoledních hodinách – po nočním mezipřistání v Dillí - doletěli do Vientiane, bylo 30 °C.

Cesta z letiště ukazuje malebné město, které je celé přízemní nebo jednoposchoďové. Moderní doba se svou výbojnou a pyšnou architekturou se tu zatím neprosadila. Země modernizaci – samozřejmě i politickou – jistě potřebuje, ale ta stará pofrancouzštělá Indočína má své kouzlo.

Prezident Klaus před budhistickým chrámem Pha That Luang

Prezident Klaus před buddhistickým chrámem Pha That Luang

Odpoledne jedeme nejdříve na „nedělní“ oběd, který se pro naši delegaci podává na lodi plující po jednom z ramen Mekongu. Kuchyně thajského typu je skvělá. Pak se jedeme podívat na proslulý buddhistický chrám Pha That Luang, který je nejdůležitější památkou a symbolem Laosu. Původně vznikl už ve 3. století před naším letopočtem a údajně je v něm zachována hrudní kost Buddhy. V neděli odpoledne tam moc lidí není, je neuvěřitelné, že i tam byla skupinka českých turistů.

Pak jedeme k buddhistickému klášteru Wat Si Saket, který je starý „jen“ 200 let, ale je v něm více než 10 000 soch a sošek (i zcela malých) Buddhy. Je to další symbol země. Následuje procházka městem a večeře v typické laoské restauraci.