Jeden z nejvlivnějších reformátorských poslanců a vůdce rebelie proti diskvalifikacím kandidátů pro nadcházející volby je Mohsen Mírdamadí.

Od útoku na Američany k dialogu

Šéf zahraničního a bezpečnostního výboru madžlisu před dvěma roky popudil prosazováním debaty, zda by Islámská republika neměla navázat styky se svým úhlavním nepřítelem, Spojenými státy.

"Podle mého názoru nestojí nic v cestě pro rozhovory mezi íránskými poslanci a americkými kongresmany, kteří nejsou nepřátelští vůči Íránu," citovala jej agentura IRNA v dubnu 2002.

O 23 let dříve měl ale Mírdamadí úplně jiné názory: byl jedním z íránských studentů, kteří přepadli americkou ambasádu v Teheránu a později drželi 444 dní jako rukojmí 52 jejích pracovníků.

"Dřív jsme usilovali o nezávislost země, hlavně nezávislost na vnějších vlivech, a šlo nám o založení islámského státu," řekl k tomu dnešní prominentní reformista před časem deníku The Los Angeles Times. "Dnes klademe důraz na svobodu, a také jsme přesunuli taktiku od revoluce k evoluci."

Budoval Hizballáh, dnes "věří v demokracii"

Dalším vlivným stoupencem reforem je Alí Akbar Mohtašemí-Púr. "Věřím v demokracii a vládu zákona," řekl tento smířlivě působící klerik deníku The Christian Science Monitor.

Američtí a zejména izraelští pozorovatelé íránské scény ale Mohtašemího znají úplně jinak: v 80. letech byl velvyslancem nového náboženského režimu v Sýrii a měl lví podíl na založení a vyzbrojení radikálního šíitského hnutí Hizballáh ve válčícím Libanonu; je mu přičítán i nikdy nedoložený podíl na pumovém útoku proti americkým invazním silám v Bejrútu, při němž v říjnu 1983 zahynulo 241 lidí.

Když židovský extremista Jigal Amir v listopadu 1995 zastřelil strůjce mírové dohody s Palestinci izraelského premiéra Jicchaka Rabina, Mohtašemí to označil za "důsledek zločinů proti Palestincům a nevyhnutelný konec pro všechny teroristy světa".

Politolog pochybuje, zda se opravdu změnili

Berlínský politolog íránského původu Ašghar Šírází proto v rozhovoru pro Právo varoval: "Je otázkou, zda tito lidé skutečně změnili názor a jsou ochotni přistoupit na nějakou formu sekulární a demokratické interpretace vztahů mezi náboženstvím a státem."

Podle Šírázího někteří názorovou proměnou skutečně prošli, avšak většina se neposunula dále než za model, jenž nazývají islámskou demokracií.

"Islám přitom může udělat jedinou správnou věc - uznat, že model demokracie aplikovaný v západním světě není s tímto náboženstvím v rozporu. Navlékání demokracie na tzv. islámské principy ji už na počátku podkopává," dodal expert na íránský ústavní systém.

Z gardistů jsou investigativní novináři

Mohtašemí, stejně jako Mírdamadí patří ke skupině politiků, kteří po nástupu Chátamího v roce 1997 začali postupně vydávat desítky novinových titulů, jež se staly účinnou pákou liberálního proudu. Právě v mediální sféře přitom - vedle parlamentu a ministerstev dvou dosavadních Chátamího vlád - zakotvila celá řada někdejších revolucionářů.

"Většina prominentních reformních žurnalistů jsou bývalí radikálové z revolučního hnutí," uvedl teheránský analytik Šahram Sokútí. "Zahrnují bývalé členy revolučních gard, důstojníky špionáže i lidi z přepadu ambasády USA."

Londýnský politolog Mahan Abedin připomíná řadu jmen tohoto tábora: vydavatelem reformátorského listu Asre má byl po nástupu Chátamího dnešní přední poslanec liberálního proudu Mohsen Armín, který v letech 1983-89 pracoval ve velení íránských revolučních gard v Libanonu.

Dnešní místopředseda parlamentu Behzád Nabaví byl v revolučním kvasu nejprve aktivistou marxistické promoskevské strany Túde, posléze se stal velmi výkonným ideologem islamistů. Podobných jmen jsou přitom desítky.

Mnoho reformátorů se mstí za staré křivdy

Sokútí uvádí, že tato skupina levicových a náboženských extremistů byla za života revolučního vůdce ájatolláha Chomejního v ostrém mocenském boji s konzervativními duchovními (exilový publicista Amír Táherí ostatně v knize The Spirit of Allah připomíná, že spontánní přepadení americké ambasády bylo v listopadu 1979 největším překvapením právě pro Chomejního).

Po vůdcově smrti v červnu 1989 byli revolucionáři z politiky prakticky vytěsněni a vyřizování účtů s jejich konzervativními protivníky jim umožnil až nástup Chátamího a nový kurs nezávislého tisku a politických svobod.

Kupříkladu vraždění disidentů tajnými agenty v 90. letech tak vynesl na světlo reportér Akbar Gandží, sám zpravodajský důstojník revolučních gard z let osmdesátých.

Íránci ztrácejí o politicích zbytky iluzí

Řada Íránců frustrovaných pomalým tempem reforem se domnívá, že boj mezi reformátory a konzervativci je jen hra která má u národa vyvolat dojem převratného vývoje a podílu na utváření chodu země, zatímco oběma táborům jde o jediné: udržet u moci islamistický režim.

Šírází je k reformnímu křídlu méně příkrý. "Bez ohledu na jejich sporné vnímání demokracie mají reformátoři velký význam v tom, že dávají dynamiku politickým změnám v zemi. Kvůli tomu si jejich boj s konzervativci zasluhuje podporu," řekl Právu.