V okolí frekventované stanice Paveleckaja muselo být lidí ve vagónech nepochybně ještě víc, protože metro tudy vede z velkých okrajových sídlišť do centra a podél jeho trasy stojí několik obřích továren, především automobilka ZIL.

Když jsem krátce po desáté z metra vycházel, hlásil v něm vnitřní rozhlas přerušení provozu na jedné z tras "z technických důvodů". Až o něco později z reproduktorů zaznělo, co se ve skutečnosti mezi Paveleckou a Avtozavodskou stalo.

Jak zareagovali na atentát politici? Extrémní nacionalista Vladimir Žirinovskij okamžitě spustil, že Kavkazanům by se měl přístup do Moskvy zatrhnout a v zemi je třeba nastolit tvrdou diktaturu. Uchazečka o post prezidenta Irina Chakamadová prohlásila, že výbuch je namířen proti Putinovi a přímo souvisí s volbou hlavy státu.

Sotva se Moskvané o neštěstí dozvěděli, vrhli se k telefonům, aby zjistili, zda se někomu z přátel nebo příbuzných něco nestalo. Panika ale kupodivu nevznikla, většina dokázala zachovat chladnou hlavu. Rusové jsou ostatně svou náturou fatalisté: inu, co se má v životě stát, to se stane. Před osudem neutečeš, říkají.

Bez téhle filozofie by se v Moskvě vlastně ani nedalo žít. Copak jde nejezdit metrem - i když v něm hrozí výbuchy? Cožpak to jde přestat chodit za kulturou, i když se během muzikálu mohou z diváků stát rukojmí? Cožpak to jde vůbec přestat chodit po ulicích, protože i tam může něco bouchnout? Zůstat sedět doma? Ale události z podzimu 1999 ukázaly, že i domy mohou vyletět do vzduchu...

A jak se po zprávě o výbuchu zachovali moji spolucestující z metra? Vcelku nijak, možná jen byli k sobě navzájem trochu přívětivější a hovornější. Někdo hned připomněl předchozí podobné tragédie, jiní doporučovali "zavřít všechny tyhle Čečence v horách a nepouštět je do Ruska". Třetí obvinil úřady, že je pro ně nekonečná válka v Čečensku vlastně výhodná. A nakonec se shodli, že terorismus je teď "prostě mezinárodní jev". A člověk se před ním už nikde neschová.

Autor je novinář