V Senegalu jsem ještě nikdy nebyl, ale nebyl jsem ani v jakékoli jiné zemi západní Afriky. Je to vlastně teprve třetí prezidentská cesta do subsaharské Afriky, tedy na jih od Sahary – předchozí byla Nigérie a Jihoafrická republika. Dvě hodiny letu nad suchou a písečnou, v podstatě prázdnou a neobhospodařovatelnou Saharou člověka upozorní, jak zcela zásadní předěl to je.

Monitor v letadle ukazuje, že je vzdálenost mezi Prahou a Dakarem 5000 kilometrů. Senegal má o dva milióny více obyvatel než Česká republika, ale je více než dvakrát větší. I Dakar je více než dvakrát větší než Praha. Hledali jsme k této návštěvě – s početnou delegací našich podnikatelů – jednu z politicky i ekonomicky stabilních zemí Afriky a vybrali jsme právě Senegal. Snad to byla dobrá volba.

Senegal je samostatnou zemí od roku 1960 a za tu dobu má teprve třetího prezidenta – je to výraz stability nebo absence ostré a nemilosrdné politické soutěže evropského typu? Asi platí obojí, ale skoro si myslím, že více v africkém kontextu platí to první. Všichni tři byli výraznými osobnostmi. Všichni studovali – protože to všechno byla Francouzská západní Afrika – na Sorbonně. První prezident – známý básník Léopold Sédar Senghor – je v celém světě oceňovanou osobností kultury (a i u nás máme překlady jeho básní). Nikdo z nich nikdy nepatřil mezi nechvalně proslulé diktátory postkoloniální Afriky.

Senegal není nejchudší zemí Afriky (jeho HDP na hlavu přesahuje 1000 $), ale přesto je podle tohoto ukazatele až 148. zemí na světě, tedy v poslední čtvrtině zemí. V oficiální terminologii patří do skupiny tzv. „vysoce zadlužených chudých zemí“, kterým jsou Pařížským klubem promíjeny dlužené částky. (To Řecko není.)

Senegal má další velkou zvláštnost – uvnitř frankofonní (ale muslimské) země je anglofonní enkláva, malá země Gambie, se kterou se v průběhu historie pokoušel vytvářet různé unie, ale nikdy to nevydrželo dlouho. Velký klid a pohoda mezi nimi není ani dnes.

V Senegalu je v závěru listopadu teplo – přes den kolem 30 °C. Velkolepě organizovaný uvítací ceremoniál na letišti je pro nás z pražské ranní teploty mírně nad nulou docela obtížný. Evropským zvykem určitě není, aby na letiště přijela celá vláda, vedení obou komor parlamentu, primátor. U nás je to obvykle hradní „kancléř“ a šéf protokolu. V každém případě to bereme jako poctu – se senegalským prezidentem Wadem jsme tuto návštěvu připravovali už při zasedání OSN v New Yorku v roce 2007.

Cesta z letiště do hlavního města ukazuje, že jsme ve velkoměstě rozvojového světa, které rychle roste. Spousta budov je rozestavěných, rozdíly jsou velké, ale lidé jsou neuvěřitelně čistě oblečeni, celkový dojem je úplně jiný než v „nedalekém“ (viděno z Prahy) nigerijském Lagosu. Je to samozřejmě kontinent bez zelené trávy, to je něco, co vždycky postrádám. Snad toho ale v následujících dnech uvidíme více.

Odpoledne jedeme lodí na ostrov Gorée, což je malý přístav a už skoro šest století místo proměňujícího se evropského osídlení – od Portugalců v roce 1444 přes Holanďany, Angličany a Francouze. Uličky v Gorée mají vyloženě jihofrancouzský ráz. Specifičnost tohoto místa – a důvod naší návštěvy – je v tom, že byl tento ostrov od 15. do 19. století nechvalně proslulý tím, že byl největším trhem s otroky na pobřeží Afriky. Je tam i muzeum otroctví, ale i památník smíření, který má partnerství s muzeem v Terezíně.

Muzeum otroctví či dům otroků je úděsný, co miliony Afričanů tehdy zažívaly, snad ani nemá obdoby – do koncentračních táborů 20. století. Je to již druhý africký ostrov, který jsem navštívil – první byl stejně depresivně působící ostrov u Kapského města, kde byl mnoho desetiletí vězněn Nelson Mandela. Závěrečné posezení v hospůdce nad přístavem se starostou a dalšími představiteli ostrova však bylo nesmírně přátelské. I to senegalské pivo není špatné.

Snad by stálo za připomenutí i to, že se jedná o návštěvu v jedné ze zemí, kde jsme v roce 2005 z úsporných důvodů uzavřeli naše velvyslanectví, což – jak se ukazuje – žádnou velkou výhodou není. Radši velvyslanectví malé, než žádné.