Také Dorothy Brownová, matka astronauta Davida Browna, trvá na tom, aby dobývání vesmíru pokračovalo, protože si to přál i její syn. "Když se ho jednou bratr Dough ptal: 'Davide, a co když umřeš?', David mu odpověděl: 'Program přesto musí běžet dál.', řekla Dorothy. "Tedy je i naším přáním, aby lidské cesty do vesmíru pokračovaly, protože nechceme, aby těch sedm zemřelo zbytečně".  

Nenaplněné čekání

Nejhorší chvíle zažili příbuzní v sobotu dopoledne, když se shromáždili už brzy ráno v prostorách střediska na mysu Canaveral plní hrdosti, radosti z tolik očekávaného a rychle se blížícího setkání a plánů na následující dny. Oči manželek, manželů, dětí, dojatých matek a otců se upínaly na hodiny odpočítávající minuty a vteřiny do přistání. Lidé si tiskli navzájem ruce, objímali se, rozradostnění, ale také trochu nervózní. Sedm rodin rozličného původu a kultur chtělo společně oslavit návrat svých drahých na Zemi. V jediném okamžiku se jejich společná pýcha změnila na společný zármutek a zděšení.

Noční můra

Nejen jim, ale i dalším příbuzným roztroušeným po celých USA připadalo, že se jim zdá noční můra, ze které se nedaří procitnout. "Po celou dobu to byl absolutně bezchybný let," nemohl si to v hlavě srovnat Daniel Salton z Milwaukee, bratr Laurel Clarkové. Vstal velmi brzy, aby si mohl vychutnat přistání raketoplánu.

Syn v troskách WTC, neteř v raketoplánu

Jejich strýc a teta Betty a Doug Havilandovi z Iowy si při tragédii nemohli nevybavit předchozí rodinné neštěstí. Jejich syn Timothy totiž přišel o život při zhroucení newyorského Světového obchodního střediska 11. září 2001. "Nevím, co říci. Máme ten nepříjemný, bezmocný pocit, že je to tu zase," poznamenal 76letý Doug. Betty Havilandová dodala, že její neteř neskrývala nadšení nad tím, že bude reprezentovat Ameriku. "Dokázala něco, co je v tomto světě většinou doménou mužů, a proto se jí ta nevšední šance tak líbila," svěřila se mezi slzami.