"Nebyli jsme vůbec lehkomyslní. Než jsme se tam vydali, důkladně jsme se informovali a zjistili, že Alžírsko je považováno za velmi bezpečné území," zdůraznil v německé televizi ARD Rainer Bracht (46) z Detmoldu. Dodal, že před nimi se žádné takové dlouhodobé únosy neodehrály a že i německé ministerstvo zahraničí varovalo jen před typickými nebezpečími na Sahaře, jako je zabloudění nebo dehydratace organismu.

Kdo riskuje, musí nést i finanční zodpovědnost

Pokračovala rovněž německá diskuse o tom, zda by měli osvobození uhradit část nákladů na celou akci, a jestliže ano, v jaké výši. Poslanec SPD Markus Meckel řekl pro noviny Rheinesche Post, že "kdo se sám a s pocitem odpovědnosti vydává do rizik, měl by také nést finanční odpovědnost".

Zahraničněpolitický mluvčí parlamentní frakce Zelených a bývalý náměstek ministra zahraničí Ludger Volmer považuje celou diskusi za "zbytečnou", protože podle zákona o konzulární péči je německá vláda povinna pomáhat německým občanům v zahraničí.

Únosci se s nimi dělili o jídlo

Deník Bild ve čtvrtek přinesl hlas Kurta Schustera (64) z Augsburgu k tomu, jak živili myšlenku na svobodu: "Nikdy jsme neztráceli naději. Byli jsme silní a neustále jsme si před sebe stavěli možné datum osvobození. Nejdříve to byly Velikonoce, pak termín prvního přijímání našich vnuků, poté narozeniny manželky Emy (62), která byla se mnou. Ale pak přišel den, kdy jsme to vzdali a jenom čekali."

Bracht řekl: "Únosci s námi jednali velmi korektně a dělili se s námi o potraviny. Mnohdy bylo na den jen dva litry vody, což bylo při 50 stupních vedra v poušti velmi nepříjemné. Když jsme měnili úkryty byla situace kritická a při jízdě se nám někdy převrátila i auta".

Witek Mitko (49), přítel zahynuvší Michaely Spitzerové (45) přiznal, že nehladověli. "Jedli jsme makarony, rýži, kaši, chleba a pili špatnou vodu." Michaela umírala vyčerpáním uprostřed skupiny s únosci při útěku z Alžírska do Mali. Kolem půlnoci museli ostatní pro ni vyhrabat hrob a pohřbít ji.