V dokumentárním pořadu americké televize PBS, jenž má být vysílán zítra, toto převratné odhalení podle agentur po třiceti letech přiznává tehdejší Nixonův volební poradce Jeb Stuart Magruder.

Až dosud panovalo přesvědčení, že prezident, který v důsledku skandálu 8. srpna 1974 rezignoval jako vůbec první šéf Bílého domu, se pouze podílel na maření vyšetřování.

Telefonát 30. března

Magruder byl podle svých slov 30. března v kanceláři ministra spravedlnosti Johna Mitchella a jako jeden z posledních bodů posuzovali návrh Nixonova volebního experta Gordona Liddyho vloupat se do štábu demokratů a namontovat odposlech jejich předsedy.

Oba prý měli své pochybnosti, a tak se rozhodli si záměr ověřit u šéfa prezidentovy kanceláře  H. R. Haldemana. Volal mu Magruder. Pak prý předal telefon ministrovi Mitchellovi a tvrdí, že slyšel, že se k hovoru přidal Nixon.

Magruder posledním žijícím svědkem

Prezident měl ministrovi spravedlnosti říci: "Johne, musíme získat informaci na Larryho O`Briena. Jedinou cestou je Liddyho plán. Musíš to udělat."

Z účastníků této telefonní konverzace žije už jen Magruder, jenž se prý rozhodl promluvit až nyní po prodělaném infarktu. Bývalý prezident zemřel v roce 1994 a Haldeman s Mitchellem jsou také po smrti.

Vloupání schválil prezident

Nicméně tehdejší Nixonův právník John Dean, jenž se na zatajování okolností vloupání podílel a rovněž si za to odseděl trest, řekl televizi CNN, že na Magruderově výpovědi může něco být.

Prošel si totiž některé dokumenty z doby před třiceti lety a podle jeho slov z nich vyplývá, že podřízení informovali šéfa kanceláře Bílého domu Haldemana , že podle Magrudera bylo vloupání schváleno přímo prezidentem.

Důkazy reportérů The Washington Post

Od rozhodujícího telefonátu s Nixonem, jak jej popisuje Magruder, uplynuly necelé dva měsíce. V noci 17. června se médii bleskově rozšířila zpráva o vloupání do štábu demokratů. Policie dopadla při činu partu čtyř lidí z Miami vedenou Jamesem McCordem, bezpečnostním šéfem Republikánské strany.

V Bílém domě nastaly dlouhé měsíce zatloukání a zapírání. Reportérům listu The Washington Post Bobu Woodwardovi a Carlovi Bernsteinovi se však podařilo získat vysoký vládní zdroj a začali odhalovat podíl republikánské administrativy na skandálu.

Nixonova rezignace

Nedali na hrozby a postupně dostali Nixona do defenzívy. Zejména přes magnetofonové nahrávky rozhovorů v prezidentově Oválné pracovně, které byly žhavým důkazem. Na jedné z nich - pouhých šest dní po vloupání - se Nixon s Haldemanem otevřeně domlouvali, jak zhatit vyšetřování, mj. říci šéfovi Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) Patricku Grayovi, aby dal od věci ruce pryč.

Pod tíhou důkazů kolem prezidenta padaly hlavy a Nixon, aby se vyhnul ústavnímu řízení o odvolání z funkce - impeachmentu  - Sněmovnou a politickému tribunálu před Senátem, nakonec v srpnu 1974 rezignoval. Jeho místo zaujal viceprezident Gerald Ford, který jej vzápětí omilostnil.