Článek
Byla jsem totiž velmi dlouho ve chronické střední pokročilosti a za nic na světě jsem se nemohla pohnout z místa.
Chroničtí začátečníci jsou „velmi oblíbenou“ skupinou všech lektorů, kteří rádi vidí výsledky své práce. Je totiž velmi pravděpodobné, že toho v tomto kurzu moc neuvidí. Ale mně to nevadí, jednak nejsem lektor angličtiny a navíc hodlám odučit jen jednu jedinou hodinu. Kdyby náhodou po ní někdo chtěl jít dál, přihlásí se do normálního kurzu angličtiny.
Tak začneme. Jak jsem pochopila jste tu všichni, kdo chcete skoncovat se statutem chronický začátečník.
Proč se chcete učit anglicky
Abych s vámi mohla spolupracovat, potřebuji od vás PRAVDIVOU odpověď na jednu jedinou „kouzelnou“ otázku: PROČ SE CHCETE UČIT ANGLIČTINU?
Paní Jano začněte prosím. „Do učení angličtiny jsem se pustila hned po revoluci, ve třiceti letech. Změnil se pracovní trh, všude na místo asistentky chtěli angličtinu. Teď už se to možná trošku změnilo, ale pořád mám pocit, že bych měla umět anglicky, že si to společnost žádá. Angličtina mi ale vůbec neleze do hlavy. A tak to zkouším znova a znova.“ Jana se pravděpodobně učí anglicky kvůli společnosti, nejde jí to a myslí si, že je hloupá na jazyky. Z češtiny ale měla vždycky jedničku.
Další je na řadě pan Petr. „Já se učím anglicky už deset let. Také se nemohu pohnout z místa. Nechápu to, důvod mám přece dobrý, učím se, abych se něco učil, abych se dál vzdělával.“
Pan Jiří pokyvuje hlavou: “Ano i já se učím v rámci celoživotního vzdělávání, vlastně jsem angličtinu ještě ani v praxi nepoužil, ale učím se pořád. Učím se proto, abych se něco učil. Mozek nemá zakrnět.“
Kdo se učí kvůli sobě?
A tak pokračujeme dále a dozvídáme se nejrůznější důvody, proč se ti, kdo se řadí mezi chronické začátečníky, učí anglicky – aby byli „světáci“, kvůli manželovi, protože angličtina patří k základním dovednostem, aby se dorozuměli v cizině, kam ale nikdy nevycestují, aby měli lepší šanci dostat práci, kdyby je náhodou vyhodili z té nynější, aby lépe vypadali mezi kolegy, aby šli s dobou apod.
Důvodů ke studiu cizího jazyka bylo opravdu mnoho a měly společného jmenovatele - učím se proto, že bych měl (a), protože se to po mě chce, případně budu vypadat lépe apod. A kde jste se tu ztratili vy, ptám se vás? Zdá se mi, že ani jeden z vás se totiž nechce učit kvůli sobě. Nikdo z vás angličtinu ve svém životě podle toho, co říkáte, skutečně nepotřebuje.
Učit se něco, co nechci, nemá smysl
Ještě se divíte proč vám učení cizího jazyka nejde? Jak by vám mohlo jít učení něčeho co se ve skutečnosti vůbec učit nechcete, co k životu nepotřebujete? Z vlastní zkušenosti vám mohu říct, že učit se něco, co se učit nechci, nemá smysl.
Také jsem své desetileté studium sváděla na to, že jsem hloupá na jazyky, že na sebe nejsem dost tvrdá, když se nedonutím sedět do půlnoci nad slovní zásobou na téma „bankovnictví“ jehož terminologii neznám ani v češtině, protože tento obor jde zcela mimo mě. Pořád mi nebylo jasné, proč mi angličtina nejde, proč mě nebaví, ale nutila jsem se dál a dál. Za svoji neoblomnost jsem zaplatila hodně času, „nervů“ i peněz.
Jednoho dne jsem si však řekla dost a nalila jsem si čistého vína: k dalšímu pokračování ve studiu angličtiny nejsem motivovaná. V současné době mi stačí, když se domluvím v cizině, rozumím cedulím, nápisům, tu a tam si přečtu nějaký článek a vím o čem zpívají v písničce. Velice se mi ulevilo. Už se nemusím dále přemáhat a každé září se přihlašovat do kurzu, kde to překlepu do Vánoc a po novém roce už budu hledat důvody, proč nemůžu na hodinu jít.
Anglicky se naučíte třeba až v důchodu
A co když v budoucnu budu někdy angličtinu přeci jen opravdu potřebovat? No tak se přihlásím do kurzu a jazyk se naučím. Nebo mi to půjde tak snadno, že se ji třeba nastuduji z učebnice pro samouky. Nebo vyjedu na zkušenou třeba do Austrálie. Věřím tomu, že když budu opravdu chtít já sama, půjde mi to jako po másle.
Mám takovou zkušenost – co opravdu chci sama, co opravdu potřebuji do toho ochotně vložím energii a vlastně to jde snadno. Co nejde, u čeho se musím přemáhat, to většinou dělám z nějakých podivných důvodů. A je jedno jestli začnu studovat ve čtyřiceti nebo v padesáti nebo až v důchodu. Když mám motivaci, nikdy není pozdě.
Článek vznikl ve spolupráci s Evou a Pavlem Fojtovými, kteří se jako lektoři životní filosofie Principy života (www.principyzivota.cz) problematikou učení a vzdělávání mimo jiné zabývají. Případné dotazy napište do diskuse pod článek nebo na fojtova@principy.cz.