Článek
Bývalý disident, polistopadový politik, ministr školství v přechodné úřednické vládě Josefa Tošovského v roce 1998, děkan Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, kandidát na prezidenta v letech 1992 a 2003. Tím vším byl profesor filosofie a oblíbený vysokoškolský pedagog Jan Sokol. Původně vyučený zlatník, později programátor a autor několika knih o problematice počítačů.
Vy jste si svou cestu za vzděláním musel proklestit skrz politické zvraty, kterých jste ve svém životě zažil celou řadu. Jakou příchuť pro vás měla tato zkušenost?
Nevzpomínám na to ve zlém, mělo to i své výhody: mohl jsem si vybírat, a protože mě rodiče včas donutili učit se jazyky, byl ten výběr dost široký. Studium se mi nikdy nezprotivilo jako povinnost, brzy jsem se musel naučit myslet vlastní hlavou a režimní indoktrinace šla mimo mě. Měl jsem štěstí na lidi, kteří mi dobře poradili, na druhé straně jsem se ale nikdy nedonutil přečíst věci, které mi nic neříkaly – a některé mi teď chybějí, třeba Spinoza nebo Hume.
Vím, a dokonce z první ruky, že jako vysokoškolský učitel jste mezi studenty velmi oblíbený a vážený. Jak byste pojmenoval svůj „kantorský“ recept?
To není žádný recept. Učit můžete dobře jen to, co i vám dělá radost, a učitele by i studenti měli těšit. Neměl by se na ně vytahovat, protože oni přesně poznají, jak to s nimi myslí. Jinak přednáška je vždycky trochu herecký výkon, to k tomu žánru patří. Neumím si představit, že bych dělal filosofii, a přitom neučil.
Měl jste příležitost vidět školství ze dvou stran, jako ministr školství a jako vysokoškolský učitel. Co vám tato zkušenost dala?
Vyléčila mě z té iluze, že by ministr mohl dělat zázraky. Jeho první starost musí být, aby mu dobře fungoval úřad; bez něj nedokáže nic. Naopak jsem se naučil jisté shovívavosti k politikům: pokud chtějí být zvoleni, nemají to úplně lehké. Přesto mi vadí, když se ministr příliš nezajímá o to, co se na školách děje. A pro celé školství je neštěstí, když se ministři moc často mění.
Ministrem školství jste byl v onom zvláštním a politickými komentátory často vzpomínaném mezidobí po „sarajevském atentátu“, rozpadu druhé vlády Václava Klause, a před nástupem sociální demokracie pod vedením Miloše Zemana. Dalo se vůbec v této krátké době něco podstatného stihnout?
Na tohle asi nemám úplně nestranný pohled, ale zdá se mi, že jsme toho naopak udělali nečekaně mnoho. Jsem hrdý na to, že se mi podařilo prosadit vysokoškolský zákon, s nímž moji předchůdci neuspěli, že jsem připravil naši účast na Boloňské deklaraci, že jsem spustil něco jako podporu vynikajících vědců a málem se podařilo i zavést společné maturity. Neuspěl jsem s podporou učňovského školství, tenkrát o mně jeden novinář napsal, že jsem zřejmě blázen – a dnes už je mnoha lidem jasné, že se tady něco promrhalo. Instalatér nepotřebuje univerzitu, ale když nic neumí, je to holá katastrofa; v koutku duše jsem tomu novináři přál, aby na takového narazil.
Za vaší působnosti na ministerstvu školství se už muselo mluvit o státní maturitě. V témže roce, tedy v roce 1998, proběhla také tzv. Sonda maturant, která měla být vstupním plošným hodnocením úrovně vzdělanosti na českých středních školách. Na ni měla bezprostředně navázat státní maturita, ovšem skutečnost je taková, že se s ní počítá, po mnoha problémech, až v roce 2010. Jaký je váš názor na tento institut, který rozhodně není přijímán bez pochybností?
To je jedna z věcí, které mě nejvíc mrzí: chybělo pár měsíců, a už to mohlo dávno běžet. Přitom odpor byl hlavně na ministerstvu samém a trochu mezi matematiky. Jinak je snad každému jasné, že se něco takového udělat prostě musí a za těch deset let se nic lepšího nevymyslelo, jen se ten koncept oslabil. Je velká chyba, že se vypustila matematika, a kus viny na tom mají matematici. Místo aby každého dobře naučili jednoduché a nezbytné věci, jako jsou procenta a trojčlenka – pardon, rovnice o jedné neznámé – libují si ve všelijakých veletočích, které budí oprávněně hrůzu. Když jsem se jednoho matematika tehdy ptal, proč tyhle jednoduché věci nezkouší, řekl mi upřímně, že je žáci do maturity dávno zapomněli. Takže zabudka a nezabudka.
Vzdělanost jako taková je pro vás velké téma. Podepsal jste s dalšími významnými akademiky „Výzvu všem, jejichž hlas je slyšet“. Později, v rozhovoru pro časopis Moderní vyučování (11/2007), jste svůj postoj vysvětlil s tím, že ne se vším v textu této výzvy byste se ztotožnil. Vadil vám na něm konkrétně určitý „konzervativizmus a obecné lamentování“. Není právě problém definice vzdělání a vzdělanosti příčinou často protikladného vnímání toho, co to vlastně „vzdělanost“ je?
Vzdělání a vzdělávání je zahradnická metafora – ostatně stejně jako slovo kultura. Určité věci se musejí pěstovat, protože samy od sebe nevyrostou a místo nich pak bují plevel. Pěstovat se musí jazyk a jazyky, přesné myšlení, soustředění, soustavnost a spolehlivost. Později i schopnost myslet samostatně a kriticky. Škola nemusí být nudná, ale je to práce, a ne jen zábava. Děti i studenti tomu dobře rozumějí a učiteli, který bere školu vážně, se za to také odmění. Hodně stručně řečeno, vzdělanost je stav člověka, kterého už nemusíte do všeho nutit a který se už také nikdy nebude nudit. Na jaké „látce“ se toho dosáhne, je druhořadé, ale když si dnes všichni naříkají, jak nám chybějí technici a vědci, měli by začít přemýšlet právě nad tímhle: jak zaujmout mladé lidi pro matematiku, pro biologii, pro techniku? V Izraeli mají skvělý program stipendií pro vysokoškoláky, kteří za to ovšem musejí vést zájmové kroužky na gymnáziích. Tenkrát jsem se o něco podobného taky pokoušel, ale nebyly peníze a na ministerstvu by se musely dohodnout dva různé odbory.
Krize pojmu „vzdělanost“ je nepochybně hlubší a vícevrstevná. Ve stejném rozhovoru jste také zmínil význam toho, že škola by děti měla především zaujmout. To znamená výuku určitým způsobem inovovat. Jsou školy takové inovace, při svém personálním podhodnocení a odlivu kvalitních pracovníků do soukromého sektoru, vůbec schopny?
Člověk je živočich eminentně napodobivý a stačí, když „inovuje“ sem tam někdo; společnost ze samých tvůrců a géniů by byla hrůza. Jde o něco jiného: učitelé si musejí víc věřit, aby byli i pro děti přesvědčiví. Arogantní a nafoukaný učitel si sám nevěří, a tak se musí vytahovat a strašit. Na třetím stupni už záleží i na tom, kolik toho učitel ví a umí, ale u menších dětí rozhoduje, zda má děti rád a má na ně čas. Učitele je dnes potřeba povzbuzovat, protože jim kdekdo nadává a každé dva roky se po nich chce něco nového. Učitelské platy stále nejsou nic zvláštního, o to více se školy musejí snažit udělat jim dobré prostředí a využít toho, že mají školu rádi; dokonce bych řekl, že škola je krásná, a pokud není, mohla by být a měla. Odboráři to neradi slyší, ale jen s penězi se to udělat taky nedá.
Kompletní rozhovor s Janem Sokolem naleznete na webových stránkách Učitelského zpravodaje.