Článek
V rozmezí let 2001 až 2008 proběhla na českých školách celá řada dílčích průzkumů zaměřených na stav kurikula, výuky, klimatu a učitelského vzdělávání. Na zakázku MŠMT se osmičlenná skupina z Centra pedagogického výzkumu Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity pustila do jejich analýzy a sepsala v jedné zprávě všechny relevantní závěry.
Čí výstupy byly použity?
V prvním kroku kolektiv autorů pořídil soupis všech studií, jejichž rešerše se vyskytly ve vybraných odborných periodikách. Následně je rozdělil do čtyř oblastí a ověřil, že splňují základní metodologická a formální kritéria. V konečném výsledku prošlo 108 studií, z nichž autoři zprostředkovali výstupy ve vlastní zprávě.
Co se můžeme dozvědět?
Tak například na základě výzkumu V. Ježkové v oblasti cizích jazyků se dozvídáme, že ve zkoumaných státech Evropy i České republiky se výuka navrací zpět k rozvíjení komunikativních kompetencí a klade je jako hlavní cíl výuky.
Ke zjištění stavu přírodopisných učebnic napomohla svým výzkumem O. Vránová, která zkoumala zejména úlohy v pracovních sešitech. Zjistila, že nejvíce jsou zastoupeny málo náročné úkoly, které vyžadují hlavně pamětní reprodukci poznatků, složitější úlohy se vyskytly jen ojediněle.
Další stránkou školské výuky se zabývala L. Mužíková, která vypátrala, že rodinnou výchovu na školách vyučuje jen 13 % k tomu odborně aprobovaných učitelů. Žáky pak v rámci hodin nejvíce zajímají otázky spojené s tématem rodinné a sexuální výchovy. Sami učitelé však toto téma do výuky zařazují jen s určitými zábranami a je pro ně to nejméně oblíbené.
Podle dalšího výzkumu pak dochází u žáků k „obsahovému vyprazdňování školního učení“. Studie uvádí: „Před deseti lety jsme se setkávali běžně s odkazy na učební látku a její kvality, jak v rozhovorech, tak textech dětí: bavil mě dějepis, zeměpis mi moc nešel, zhoršil jsem se hlavně v matematice, fyziku budu ještě hodně potřebovat. U současných dětí je nacházíme málo, občas je zaznamenáváme v rozhovorech. Také v dotazníku děti vyjadřují pokles zájmu o vyučovací předměty a jejich vliv na budoucnost a další život považují za mnohem méně významný.“
A co na to učitelé?
Ve zprávě z roku 2003/2004 Česká školní inspekce uvádí, že ve vyšších ročnících ZŠ „ve sledovaných hodinách převažoval stereotypní styl výuky s dominantním postavením učitele“. To potvrzuje i další studie, podle níž ve školní výuce dějepisu na středních školách převažuje forma pasivního přijímání výkladu učitele, bez větší samostatné práce studentů a individuálního studia látky.
V běžné výuce pak průměrně 20 minut z vyučovací hodiny spočívá učební činnost na učiteli, průměrně 15 minut jsou žáci aktivní a asi 10 minut z každé hodiny je využito k jiné činnosti než učební.
Závěrem
Závěrem lze říct, že české školství hledá svou novou cestu a pomalu se na ni vydává. Podle množství pedagogické práce, která za poslední léta učitelům přibyla, to možná ani není tak pomalu. České školství je však dřívějším režimem zničený kolos, který je potřeba opravit, ne-li znovu vybudovat.