Článek
Chtěli byste raději v přijímacích zkouškách mít otázky typu „kolik je 12 – 5“, „Jak se jmenuje hlavní město Norska“ a „Kdo složil symfonickou báseň Vltava“?
Nebo raději otázky typu „tzv. Tunelový efekt je…“, „Jak se jmenuje stát, jehož obyvatelstvo tvoří z většiny Kurdové“ a „Jaký filosoficko náboženský směr pro evropské myšlení znovuobjevili Schopenhauer a Nietzsche“, případně „Uveďte hlavní rozdíly v psychoanalytickém přístupu S. Freuda a C. G. Junga“?
Většina z vás si jistě vybrala první přijímačky. A vidíte, to je špatně! Vaše šance na přijetí totiž bude velice malá a bude skoro jistě záviset na pouhé náhodě. Naprostá většina účastníků totiž, stejně jako vy, bude mít skoro všechny odpovědi správně, a tak bude rozhodovat nervozita, drobná chybička nebo přepsání v záznamovém archu.
Zato druhá zkouška vás přece jen vyzkouší, a pokud něco umíte, můžete to prokázat. Platí totiž jednoduché pravidlo. Lehká zkouška je lehká pro všechny a těžká je také těžká pro všechny. Vůbec nejde o to, mít všechno dobře (jako ve škole). Cílem je mít toho dobře víc než ostatní. Stejné je to i s časově náročnými testy. Času na řešení bývá někdy málo – ale pro všechny.
Pokud například přípravě na řešení testů studijních předpokladů věnujete dostatek času (což jsou spíše hodiny, maximálně dny, ne týdny) a naučíte se pracovat efektivně, stane se pro vás čas výhodou – ostatní toho stihnou ještě méně.