Co si myslíte, že by měl mít člověk, který se chce věnovat vědě, za předpoklady a vlastnosti?

Řekl bych, že nejvíce schopnost kritického uvažování. Schopnost dívat se na poznatky kriticky, hodnotit je, přemýšlet o nich. Dále mít otevřenou hlavu, naslouchat kolegům, studentům a spolupracovníkům. Nedívat se na věci černobíle a dívat se na ně v co možná nejširším spektru pohledu. Vyžaduje to i určitou osobní odpovědnost. Protože vědecká činnost je velmi flexibilní, ve smyslu časového rozvržení.

Baví vás na vědě více právě samotná cesta nebo vidina určitého cíle?

Určitě ta cesta. Cíle sice existují, ale věda je ošemetná oblast, protože k cíli nemusíte dojít. Můžete zjistit, že jste dělal, co jste mohl, měl jste skvělý tým spolupracovníků, ale stejně třeba k výsledku nedojdete. Takže pokud by se měl člověk na ten cíl nějak upnout, vystavuje se nebezpečí obrovského zklamání a frustrace.

Když se podíváte na dnešní vědu a mladé lidi, kteří se do vědy zapojují, z pohledu statistika, jaký je váš odhad? Myslíte si, že do budoucna bude počet mladých lidí ve vědě stoupat?

Na to bychom potřebovali nikoliv statistiku, ale křišťálovou kouli. Záleží, jak se soukromá sféra i veřejný sektor postaví k oblasti výzkumu. Na druhou stranu tlak na neustálé zvyšování prostředků alokovaných do vědy a výzkumu je potřeba doprovodit jistou vidinou výsledků. Vědecký sektor musí za peníze něco nabídnout. Je třeba prokázat, že vstupy mají nějaké výstupy.

Již nyní je třeba i u nás na škole spousta mladých zapálených lidí, kteří jsou vyloženě pro vědecko-výzkumnou činnost předurčeni a ti si desetkrát rozmyslí, zda opustí vědeckovýzkumnou dráhu a odejdou do praxe, například někam do pojišťovny. Vědecká činnost má spoustu výhod. Nabízí tolik prostoru, tvůrčí svobody, časové flexibility, čímž je pro řadu lidí asi velmi lákavá.

Hodně diskutovaným tématem je úmrtnost v průběhu postgraduálního studia. Co je její hlavní příčinou?

Úmrtnost na doktorském studiu je velký problém, který má několik důvodů. Ty jsou jak na straně studentů, tak na straně školy. Jako nedávný absolvent doktorského studia a současný proděkan pro vědu a výzkum, který má doktorské studium na starost, vidím problém z obou stran.

Na jednu stranu v oborech, které vyučujeme (tzn. informatika, ekonometrie a statistika), praxe nabízí poměrně vysoké platy. Nástupní platy našich absolventů jsou nejvyšší v republice ze všech fakult, čemuž je v řadě případů těžké odolat. Na druhou stranu si někdy sebekriticky kladu otázku, jestli škola nabízí doktorandům, co oni chtějí.

Co považujete na základě vašich zkušeností za nejpalčivější problém českého vysokého školství?

Podle mého názoru nejpalčivějším problémem současného českého vysokého školství je jeho ohromné rozšíření z hlediska počtu studentů v posledních deseti letech. Zaprvé to není doprovázeno nárůstem finančních prostředků. Z toho vyplývá obrovský tlak na produktivitu učitelů. Ti musejí učit větší skupinu studentů, mají menší možnost se jim individuálně věnovat, takže to nesmírně ubíjí kvalitu. Zadruhé není dostatek kvalitních pedagogů, protože tento razantní nárůst děláte v podstatě se stávajícími silami.

Za třetí se vám snižuje kvalita na dolním konci, tím že se přijímá již prakticky každý uchazeč o studium. Pokles kvality na vysokých školách vede i ke snížení kvality vědeckovýzkumné činnosti. Pedagogové jsou přetíženi a nemají časové možnosti ani síly na vědeckou činnost.

Druhý, stejně závažný problém, je systémový. Jde o otázku vypořádání se s Boloňským procesem, jenž předpokládá systém tříletého bakalářského a dvouletého navazujícího magisterského studia za účelem usnadnění mobility. Čili předpokládá možnost po absolvování bakaláře přejít na jinou školu, či přerušit vzdělávací proces a jít do praxe. Bohužel Boloňský proces předjímá, že bakalář má být připravený pro praxi a současně i pro další hlubší studium. V řadě případů není možné tento kontroverzní požadavek splnit. V oborech, jako je právo nebo medicína, to nejde vůbec.

Myslíte si, že problém vyplývá z časových možností, že bakalářské studium trvá jen tři roky?

Můj soukromý názor je, že by se mělo preferovat již od začátku rozdělení na prakticky orientovaného bakaláře, který nechť je dostupný co nejširším vrstvám, a na nějaké hlubší magisterské studium.

Uvítal byste tedy, kdyby školy nabízely prakticky orientované obory a vedle toho teoretické?

Ano. S tím, že v některých oborech ten prakticky orientovaný obor nedává smysl - viz medicína, ale třeba i statistika. Já si nedovedu představit přidanou hodnotu statistika po třech letech studia. Myslím si, že v takovém případě je člověk i po třech letech nedovzdělaný. Ale s medicínou se to nedá srovnávat, tam je ten případ daleko jasnější.

Jakub Fischer (29 let) je proděkanem pro vědu a výzkum na Fakultě informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze. Ve své vědecko-výzkumné i pedagogické činnosti se věnuje ekonomické statistice a národnímu účetnictví. Je autorem či spoluautorem řady skript, statí a příspěvků na konferencích.