Spoj Československých státních drah č. 3717 z 11. září 1951 vešel do historie jako jeden z nejmasovějších útěků na západ. Namísto rutinního zastavení v Aši vlak projel až do německého města Selb, kde padl do rukou německé celní správy a amerických vojáků. To vše samozřejmě cíleně.

Celou akci naplánovala skupina odpůrců režimu a valná většina cestujících neměla o akci nejmenší potuchy. Celých 77 ze 110 pasažérů se do Československa také vrátilo. Někteří vyskákali z vlaku hned po jeho zastavení v Selb-Plössbergu a z obavy před trestem utíkali po kolejích nazpět do Československa.

Zůstali pouze organizátoři akce a jejich rodinní příslušníci.

Dobové kulisy

Pro vlak se okamžitě vžilo lidové označení „Vlak svobody“ a na mnoha méně frekventovaných železničních přechodech došlo k vytrhání kolejí. Podobný incident už se neměl nikdy opakovat.

Celá akce vyvolala v Československu nadšení a po světě velký zájem. Po příjezdu do Selbu čekaly na vlak zástupy novinářů a reportáž z místa události se stala náplní všech večerních zpravodajství na amerických stanicích.

Husarský kousek se povedl a vešel do dějin. A to i přesto, že k útěku na západ nebylo složitější doby. Napětí mezi Východem a Západem bylo v nejstudenější fázi. Oba rozkmotřené bloky spolu komunikovaly jenom při vyhošťováním svých diplomatů. V Evropě byla také od druhé poloviny čtyřicátých let mezi Štětínem a Terstem spuštěna železná opona.

Očekávalo se, že studená válka by snadno mohlo přejít v konflikt podstatně žhavější. V červenci 1951 vstoupil v platnost také zákon na ochranu státních hranic, který přinesl zostřený režim, včetně nasazení speciální techniky a vycvičených příslušníků Pohraniční stráže.

Jak ale ukázal rychlík z Chebu, hranice i přes četná opatření neprostupné nebyly.

Statečný  strojvůdce Konvalina

Rychlík na trase Praha-Cheb-Aš vyjel z pražského Hlavního nádraží v 9:55 hod. Poklidně dojel do Chebu, kde byly od soupravy odpojeny některé vagony. Zde se z něj stal spoj č. 3717.

Na chebském nádraží strojvůdce vlaku Konvalinka provedl obrátku, aby lokomotiva vagony netlačila, nýbrž táhla za sebou. V cílové stanici totiž žádné obratiště nebylo, všechny lokomotivy obvykle své vagony do Aše tlačily. Důvod obrátky byl jasný, pokud pojede souprava strojem dopředu, dosáhne větší rychlosti. A Konvalinka věděl, že vyšší rychlost bude zanedlouho rozhodně potřebovat.

Poté, co souprava dojela do Hazlova, zastávky těsně před cílovou stanicí v Aši, dostal strojvůdce lokomotivy znamení, že výhybka na ašském nádraží je nastavena směrem na Německo.

Konvalinka uzavřel hlavní potrubí k ovládání brzd vlaku a šel je zkontrolovat. Výsledek prohlídky ho uspokojil, brzdy na všech vozech byly povolené. Před třetí hodinou odpolední vlak vyjel z Hazlova směrem do Aše.

Krátce před Aší začal zpomalovat, vzápětí však lokomotiva zrychlila až na 70 km v hodině a zastávkou jen prolétla. Nic nepomohlo ani zoufalé tahání příslušníků StB za záchranné brzdy, vlak už měl svůj kurs přesně daný.

Za svobodou, za zápisem do historie.