Roku 1625 nastoupil na anglický trůn nový král Karel I. Stuart. Po svém otci Jakubu I. zdědil přesvědčení, že jeho královská moc je odvozena od samotného Boha a že tím pádem je jeho postavení naprosto nezpochybnitelné. Na rozdíl od svého otce byl však bohužel zároveň velmi tvrdohlavý, nedůvěřivý, konfliktní a nikdy si nenechal od nikoho poradit.

Právě tyto vlastnosti nejspíš způsobily to, že prakticky po celou dobu své vlády vedl různé války ať už v zahraničí, nebo na ostrově. Nejznámější a nejkrvavější z těchto válek byla anglická občanská válka, která zuřila v letech 1642 až 1651. Tento konflikt mezi royalisty a parlamentaristy stál život až desetinu všech obyvatel království a byl začátkem procesu, který vyvrcholil v roce 1707 spojením Anglie, Walesu a Skotska v jednu unii – dodnes nazývanou Velká Británie.

Nespokojenost s absolutistickým pojetím vlády však v Anglii rostla již o mnoho desítek let dříve. V zemi sice existoval už od 13. století parlament, jenž mohl částečně ovlivňovat královskou vládu nad zemí, ale jeho vliv postupem času spíše upadal. Pro krále Karla I. byl zbytečností a nutným zlem. Raději vládl sám.

Parlament dobrý jen ke zvyšování daní

Přesto čas od času parlament potřeboval. Především, chtěl-li zvyšovat daně. A to Karel díky své zálibě ve válkách chtěl velmi často.

Šlechtě samozřejmě stále nové a nové daně vadily.  Navíc jim bylo trnem v oku Karlovo manželství s francouzskou katoličkou Jindřiškou Marií Bourbonskou. Obávali se, že je kvůli němu ohroženo postavení tradiční anglikánské církve.

Propagandistický plakát z anlické občanské války

Propagandistický plakát z anglické občanské války

FOTO: fotobanka Profimedia

Opakovaně svolával a rozpouštěl parlament a opakovaně se pokoušel prosadit různé nové daně nebo náboženská omezení. Úspěch slavil málokdy a navíc každý nový parlament byl k němu znatelně kritičtější než předchozí. Ten poslední, takzvaný Dlouhý parlament se již králi otevřeně postavil a vymohl na něm dokonce určité ústupky. Především to, že ho již nemůže rozpustit.

Začátek války

Situace mezi příznivci krále a parlamentu byla napjatá a ještě více se vyhrotila poté, co král dal pod nátlakem souhlas k popravě svého někdejšího poradce Thomase Wenthwotha zatčeného parlamentaristy pro zradu. Chtěl konfliktu zabránit, ale ještě více se rozdmýchal.

Karel I. opustil Londýn a začalo se schylovat k válce. Oba strany hledaly podporu u měst. Zprvu byl úspěšný král a na jeho stranu se stavělo mnoho měst a většina venkova. Brzy se však na straně parlamentaristů začal prosazovat schopný vojevůdce Oliver Cromwell, který se svými oddíly royalisty porážel.

Výjev z biotvy u Naseby z roku 1645

Výjev z bitvy u Naseby z roku 1645

FOTO: fotobanka Profimedia

Karlova zrada

Karel I. se po prohrané první sérii uchýlil do Skotska, zemi v roce 1647 slíbil náboženské ústupky a církevní reformu. V létě následujícího roku pak společně s nimi podnikl invazi do Anglie a začala druhá občanská válka.

Pro parlamentaristy, kteří až dosud více či méně krále přece jen uznávali, byl tento jeho krok odsouzeníhodnou zradou. Cromwellovi se podařilo royalisty porazit a navíc Karla zajmout. Král byl následně souzen za zradu a 30. ledna 1649 byl popraven.

Oliver Cromwell (1559-1658), vůdce parlamentaristů během Anglické občanské války

Oliver Cromwell (1559-1658), vůdce parlamentaristů během anglické občanské války

FOTO: fotobanka Profimedia

Poslední odpor zlomen

Boje tím však neskončily. Oliver Cromwell se musel ještě vypořádat s Iry a Skoty, kteří byli stále na straně krále. Ještě v roce 1649 se Cromwell vylodil v Irsku a po velmi krvavých bojích jej v roce 1653 dobyl. Současně musel na severu bojovat se Skoty a se synem popraveného krále, Karlem II. Cromwell se tam vydal v roce 1650 a 3. září royalisty porazil v bitvě u Dunbaru. Když se následně zmocnil i Edinburghu, bylo Skotsko jeho.

Karel II. se poté ještě snažil získat převahu v samotné Anglii, ale ani tam se mu nevedlo. Jeho vojska byla drtivě poražena 3. září 1651 v bitvě u Worchesteru.

Royalisté byli touto bitvou, která se odehrála přesně před 360 lety, nadobro rozprášeni a sám Karel II musel emigrovat. Anglii čekalo několik let republiky, poté se Cromwell prohlásil lordem protektorem.

Po jeho smrti parlament, který neměl žádného silného vůdce, přijal ústavní změny a povolal Karla II. zpět.