Moháč je malé město na jihu Uher, asi 200 kilometrů jižně od Budapešti. Právě zde v bažinatém kraji poblíž dnešních maďarských hranic s Chorvatskem a Srbskem se utábořila gigantická, šedesátitisícová armáda tureckého sultána Sulejmana I. Ludvík dělal, co mohl, ale přesto má na své straně sotva polovinu mužů.

Skoro nikdo nepomohl

Citelně chybí zemská hotovost Jana Zápolského, který velel osmi tisícům Uhrů a pěti tisícům Chorvatů. Zapomněli se kdesi u Segedínu a nestihli přijet. Papež poslal na ochranu křesťanstva pouze peníze a navíc pod podmínkou, že část z nich bude využita na boj proti reformaci. Nepomohl ani rakouský arcivévoda Ferdinand, takže nakonec na bitevním poli stáli s Ludvíkem jen Maďaři a pomocné oddíly z Čech a Moravy.

Sulejman I. na nic nečekal a zaútočil na křesťany, dokud byli oslabení. Se svými vojáky vyrazil hned ráno. Invaze tak daleko na kontinent je příliš drahá na to, aby si mohl dovolit být k nepříteli milosrdný. Potřebuje drancovat a obsazovat, aby nasytil svoje chtivé vojáky.

Krátká bitva skončila katastrofou

K prvnímu střetu došlo krátce po poledni. Turků je znatelně víc a mají i mnohem více děl, Ludvíkovo vojsko se ale drží dobře. Jízda dokonce provádí protiútoky. Vše se vyvíjelo více méně nerozhodně, dokud do bitvy nezasáhl nejobávanější turecký oddíl. Elitní garda samotného sultána a jeho nejlepší janičáři. Ti tvořili od nepaměti nejtvrdší jádro tureckých armád, i když sami muslimové nebyli. Šlo především o balkánské Slovany, žijící pod nadvládou Osmanské říše. Požívali od vladaře mnoho výhod a privilegií a díky tomu byli velmi loajální a zbytek turecké armády převyšovali hlavně svojí bojovou morálkou. Odsud i dodnes známé úsloví „Poturčenec horší Turka“.

Nejprve se zhroutilo pravé křídlo uherské armády. Zatlačení vojáci si už po necelých dvou hodinách boje uvědomili, že nemají šanci, a první z nich se dávali na útěk. Když se navíc část turecké armády dostala Uhrům do týlu, bylo rozhodnuto. Nastala panika. Z bitvy o osud střední Evropy se rázem stala osobní bitva o přežití jednotlivých vojáků. Turci bývali nemilosrdní a krutí, dostat se jim do rukou, bylo horší než cokoli jiného.

Nohy na ramena

Na útěk se dávali běžní pěšáci, vojevůdci i samotný král Ludvík. V nastalém zmatku si však nevybral dobrou cestu. Snad ani jinudy nemohl, každopádně si to na svém koni namířil přímo do bažin. V těžkém brnění zapadl do vody a brzy beze stopy zmizel pod hladinou. Ludvíkovi Jagellonskému bylo 20 let a byl posledním příslušníkem svého rodu. Jeho neslavný skon měl navíc nedozírné následky pro český národ. Dnes od této události uběhlo přesně 485 let.

Turci po vítězství u Moháče postupovali dál do srdce Evropy. Obsadili dokonce Budín, hlavní město Uher a nakonec se zastavili až na dnešním Slovensku. Po smrti jagellonského krále se navíc na český trůn dostali Habsburkové, kteří se se na něm pevně usadili a sedět vydrželi až do 20. století.