Dílem Oty Pavla prostupují dvě vášně. Vášeň pro klid v okolí řeky Berounky a Křivoklátska (Jak jsem potkal ryby, Zlatí úhoři), a zejména nadšení hraničící s posedlostí sportem (Dukla mezi mrakodrapy, Syn celerového krále).

Srdeční záležitost jménem sport

Ota Pavel sport nadevše miloval a věděl o něm jako málokdo. Byl nadšen z jeho ideálů, oceňoval schopnost zabojovat, někam patřit, obětovat se pro druhého, když je potřeba, to vše ho na kolektivních sportech přitahovalo.

„Patřit do skupiny, do nějakého týmu, být jeho součástí v dobrém i ve zlém, to je pro mě to pravé vlastenectví!“ často sám říkával.

Ota Pavel se narodil 2. července 1930 do smíšené židovské rodiny obchodního cestujícího. Mládí prožil v Buštěhradu, kam se rodina z existenčních a rasových důvodů přestěhovala. Jeho otec, Leo Popper, měl židovské předky, matka předky árijské. Otto měl ještě dva starší bratry, Huga a Jiřího. Z Popperových se stali Pavlovi až v roce 1956.

Obecnou školu vychodil Ota Pavel ještě v Praze, měšťanku už v Buštěhradu. Tam rodina žila v malém dědečkově domku. Tady se pod otcovým vlivem vytvářel vztah Oty Pavla k přírodě, k rybaření, ke sportu a především k rodné zemi. Po odchodu otce a obou bratrů do koncentračního tábora nastoupil Ota Pavel jako učeň do kladenských dolů.

Po 2. světové válce se celá rodina šťastně setkala a vrátila se do Prahy. Ota Pavel si doplnil vzdělání na dvouleté obchodní škole souběžně se studiem jazyků.

S pomocí Arnošta Lustiga, dobrého přítele rodiny, dostal Ota Pavel místo ve zpravodajské redakci rozhlasu, kde byl až do roku 1956. Krátce pak pracoval jako sportovní redaktor v časopisech Stadion a Československý voják.

Nerovný boj s těžkou chorobou

V roce 1964 ale Ota Pavel onemocněl vážnou psychickou chorobou – maniodepresivní psychózou. První velký záchvat ho stihl na IX. zimních olympijských hrách v Innsbrucku, kde zapálil v horách selskou usedlost a byl poprvé hospitalizován na psychiatrické klinice Ústřední vojenské nemocnice v Praze.

Vinou zhoršující se nemoci pak v roce 1966 odešel do invalidního důchodu. Útočištěm se mu stala kouřimská rybárna s přívozem, kde trávil klidný čas u Jaroslava Zýky.

Dne 31. března 1973 ho jeho bratr již po šestnácté odvezl do bohnické léčebny. Bohužel, naposledy. Ještě tentýž den Ota Pavel zemřel na selhání srdce. Dnes by mu bylo 81 let.