Balkánský poloostrov byl i stále je na rozmezí dvou větví křesťanské civilizace - západoevropské katolické a východoevropské pravoslavné. Jeho převážně slovanské obyvatelstvo velice ovlivnily orientální způsoby osmanských Turků na Balkáně, držitelů moci po několik staletí. Na relativně malém prostoru tak vznikla pestrá, ale v mnohém naprosto odlišná mozaika národů.

Konflikty odjakživa

Jihoslovanský stát v roce 1918 zahrnoval největší část Balkánu, ale trpěl lítými válečnými spory mezi komunitou Srbů a Chorvatů. Za druhé světové války se tak boje vedly nejen proti okupantům, ale probíhaly i v rovině občanské války.

Ta patřila k nejkrutějším v Evropě, připravila o život asi desetinu z 16 miliónů obyvatel a především celou zemi naprosto zpustošila.

Po ničivé katarzi této války se Jugoslávie obnovila jako federativní celek šesti rovnoprávných republik a dosáhla výjimečného politického postavení, respektoval ji sovětský i západní mocenský blok. Ale jen na čas.

Diktátora Tita si na Balkánském poloostrově připomínají dodnes

Diktátora Tita si na Balkánském poloostrově připomínají dodnes.

FOTO: fotobanka Profimedia

S jistou nadsázkou se dá říci, že Socialistická federativní republika Jugoslávie možná zanikla už v květnu roku 1980, kdy zemřel její diktátor Tito. Částečné uvolnění autoritativního režimu totiž využili nástupci, kteří ale ani zdaleka nedosahovali Titových politických kvalit a stále sílícím desintegračním tendencím nedokázali čelit.

Tyto tendence vygradovaly 25. června 1991, kdy Slovinsko a Chorvatsko vyhlásily svoji nezávislost.

Směrem k lepším zítřkům

Slovinsko se z kukaččího svazku s Jugoslávií vymanilo bez potíží. V roce 2004 se země stala členem Evropské unieNATO, čímž se definitivně vyvázala z nejistého balkánského prostoru. V lednu 2007 byla země jako první z tzv. nových členských států EU přijata do eurozóny a místní tolar byl definitivně nahrazen eurem.

Slovinsko hojně navštěvují také čeští turisté, zejména oblasti na březích Jadranského moře, a místní ekonomika vyvíjí největší výkon mezi nově transformovanými státy.

Chorvatská proměna v nezávislý stát byla i stále je podstatně složitější. Po smrti autoritativního prezidenta Tudžmana v roce 1999 skončila v Chorvatsku éra vypjatého nacionalismu a nenávisti vůči Srbům a domácí politická scéna se uspořádala do norem všední demokracie.

Vedení státu nadále projevuje snahu o vyrovnání s hrůznými zločiny během „osvobozenecké války“ a některé jejich pachatele a viníky už dokonce vydala do rukou spravedlnosti. Šlo například o generály Norace nebo Gotovinu, který vyháněl i zabíjel Srby v oblasti Krajiny.

Cesta do Evropy ale vede přes pokání, na přijetí do EU Chorvatsko stále čeká. Dlouhé čekání si ale alespoň může, spolu se Slovinskem, zpříjemnit oslavami 20 let svobodného státu.