Nová republika se sice hlásila ke svatováclavské tradici (v roce 1925 byl uzákoněn svátek českého patrona jako svátek státní), ale právě průběh oslav o dva roky později ukázal, jak jednotlivé politické strany odlišně vnímají tohoto světce. A také, jaké jsou mezi nimi rozpory.

Stát kladl důraz na vojenskou složku oslav, a to bylo vidět na každém kroku, i když diváků nevojáků bylo také dost. Podle odhadu se oslav zúčastnilo na 250 000 lidí. A slavnostní výzdoba nechyběla. Na domech Václavského náměstí se třepetaly prapory, obloukovky osvěcovaly domy a v přilehlých ulicích se mísily sváteční obleky s cylindry se slovanskými a sokolskými kroji. Češtinu na ulicích prokládala cizojazyčná konverzace mnoha zahraničních hostů.

Pamětníka pestrost davu fascinovala: „Všichni jsou z různých provincií republiky. Vesničanky ve vysokých válcovitých botách, vesty z kozí kůže vyšívané barevnou vlnou, ženské šaty, které od pasu vypadají jako dvě rohožky, jako zástěry připevněné jedna vzadu a druhá vpředu, mezi nimiž na bocích prosvítají bílé látkové sukně. Paví a krocaní pírka. Červené šátky. Barvy, barvy a barvy.“ (Miléniem se zabýval v knize Svatováclavské milénium Petr Placák, Babylon 2002).

Od pomníku sv. Václava, kde byla postavena tribuna pro oficiální hosty, až ke Štěpánské ulici se táhl špalír dragounů a dole u ústí Jindřišské ulice hřímala vojenská hudba. Oslava začala v deset dopoledne, kdy byl za účasti nejvyšších představitelů státu a armády „pokřtěn“ jezdecký pluk „knížete Václava Svatého“. Prezidentova kolona přijela Vodičkovou ulicí a zastavila uprostřed Václavského náměstí. Odtud kráčel T. G. Masaryk pěšky k tribuně u pomníku. Vojáky uvítal rázným: „Zdar!“ Poté se postavil na tribunu vedle ministerského předsedy, statného a mohutného Františka Udržala s velkým knírem a hustými vlasy. Slavnost se mohla rozběhnout. Slova se ujal profesor Karlovy Univerzity a člen Národního výboru pro oslavy svatováclavského tisíciletí Jan Kapras. Vyzdvihl Václavovu osobnost především jako „tvůrce zdravých základů československého státu“, jako toho, kdo přiklonil národ k „pokročilé, západní kultuře křesťanské“.

Neměl to v hodnocení lehké -svatováclavský kult byl jaksi neurčitější než Husův. Právě k Husovi se pojily snahy o emancipaci českého národa v 19. století. Byl vyzdvihován především jako mučedník a důsledný obhájce vlastní pravdy. Něčím podobným se sv. Václav chlubit nemohl - jeho historická tradice se v českých zemích měnila. Středověk jej chápal jako obránce země, protireformace jako záruku legitimity katolicismu v českých zemích.

Československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk byl se svatováclavskými oslavami spokojen. Ilustrační foto

Československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk byl se svatováclavskými oslavami spokojen. Ilustrační foto

FOTO: Právo

Elegantně situaci vyřešil Masaryk, který promlouval po Kaprasovi. Prohlásil, že „svatý Václav byl knížetem míru, ale statečně hájil přemyslovského státu a uhájil“. Václav se tak sice představil jako člověk mírumilovný, ale kdykoli schopný pozvednout meč. Plukovník generálního štábu Josef Koutňák o něm řekl: „Rozumem svým zachránil nás i kníže Václav před osudem Polabských Slovanů.“ Projevy byly vysílány reproduktory nejen pro přítomné obecenstvo, ale přenášel je i státní rozhlas.

Vrcholem vystoupení bylo Masarykovo předání standarty jezdeckému pluku číslo osm. Oslavy měly mimo jiné reprezentovat republiku, její dějiny a kulturu před světem. Černínský palác a pražský magistrát v tentýž den pořádaly v poledne slavnostní oběd pro delegáty zahraničních měst. Přivítal je primátor Karel Baxa.

Od půl druhé odpoledne proběhl v trůnním sále Pražského hradu pod taktovkou T. G. Masaryka oběd pro šéfy zahraničních misí. Odpoledne byla zase v rámci milénia zahájena ve Veletržním paláci výstava děl J. V. Myslbeka, na kterou se dostavila celá umělecká Praha. To ale nebylo všechno. Vyvrcholení svátečního dne představoval tzv. hold národa u pomníku sv. Václava za účasti celé vlády. Vše začalo v osmnáct hodin.

Václavské náměstí bylo uzavřeno „pro veškerou vozbu“. Bylo celé přeplněné lidmi, kteří vítali státní představitele v čele s Masarykem. Slavnostní projev pronesl senátor dr. Bohumil Němec, následovala Tomanova báseň na „václavovské téma“ z úst herce Rudolfa Deyla. Poté zazněl chorál Sv. Václave pro smíšený sbor. Podle tisku skladba zní, jako by „z dálky hřměl chorál blížící se masy“. A dav vyslechl další a další projevy.

Slavnost zakončily státní hymny, načež se rozhlaholily všechny pražské zvony. Efekt ještě zvýšilo sedm set reflektorů osvětlujících pražské věže a památky včetně „pohádkového osvětlení Petřína“. Mnoho lidí se po projevech odebralo právě na Petřín, kde „brána dole vítá světly v červené, modré, bílé. Bílý světelný sloup stojí na svahu a všecky podchody pod lanovkou změnily se v bílé světelné oblouky“.

Církev oslavila milénium noční pobožností v katedrále sv. Víta. Svérázně Václava v ten den uctil klub československých alpinistů, který vztyčil na nově zlezené věži v Prachovských skalách státní vlajku a nazval ji Věží svatého Václava. A akce se protáhly až do neděle 29. září 1929.

T. G. Masaryk byl spokojen. Jeho archivářka Anna Horáková-Gašparíková popsala jeho dojmy z oslav 29. září následovně: „Z Prahy se vrátil president spokojen. Svatováclavské slavnosti měly dobrý ráz, klerikálové z nich netěžili, státní a církevní se podařilo oddělit. Paní doktorka (Alice Masaryková, pozn. aut.) mi řekla, že ji až proniklo velebné ticho obecenstva, namačkaného na hradním nádvoří ve chvíli, kdy president scházel do katedrály.“

Masaryk měl k uspokojení důvod. Milénium pro něj bylo velké politikum. Pojal jej jako státní akt s viditelnou snahou potlačit úsilí lidovců a církve, aby si svátek přivlastnili. Právě v neděli milénium vrcholilo slavnostním otevřením definitivně dobudovaného chrámu sv. Víta a odpoledním průvodem z Vyšehradu na Hradčany. Průvod vezl „na dělových lafetách památky po knížeti Václavu Svatém -helmici, drátěnou košili „a na zlatých nosítkách lebku knížete, korunovanou nádhernou čelenkou“.

Jeptišky, františkáni a kněží se k průvodu, který začal v jednu odpoledne, přidali ve čtyři hodiny u Národního divadla. Vedle průvodu a otevření katedrály byly i jiné akce - mimo jiné svatováclavský letecký den ve Kbelích a Baxův raut ve Smetanově síni. Letecký den ovšem skončil tragicky - jednadvacetiletý desátník Karel Červený ze Zbirohu se zřítil se svým letadlem a „během pěti minut zemřel na prasknutí lebky“. Návštěvníci také mohli na Hradě zhlédnout výstavu korunovačních klenotů.

K Svatováclavským oslavám patřil i volný vstup na shlédnutí korunovačních klenotů. Ilustrační foto

K svatováclavským oslavám patřil i volný vstup na shlédnutí korunovačních klenotů. Ilustrační foto

FOTO: fotobanka Profimedia

Přes okázalost oslav jejich radostné vyznění stále podbarvoval konflikt státu (národa) s církví, stejně jako napětí mezi pokrokáři a klerikály. Pro církev byl ceremoniál „očistnou koupelí od zákeřných protivlasteneckých bludů“, což rozčilovalo především sokoly, sociální demokraty a komunisty. Vcelku logicky k tomu podotklo Právo lidu: „Není ve světě země, v níž by socialistická strana mohla oslavovat středověkého světce.“ Oficiálně se sice oslavovala jednota, ale pod pokličkou to vřelo.

Lidovcům nakonec při oslavách sekundovali hlavně národní demokraté. Navíc - na 27. října byly vypsány parlamentní volby, což napětí mezi politickými stranami ještě umocňovalo. To ukazovaly i přípravy na okázalé milénium. Bratr ministra zahraničí Edvarda Beneše Vojta informoval Edvarda už 21. února 1929 o svízelích s přípravami: „Jen lidovci jdou do těchto oslav s ujasněným programem. My, pokrokoví lidé, lapáme jako kapr na vzduchu po něčem substantivním.“ Byl členem přípravného národního výboru pro oslavy milénia a nebyl s ním spokojen. Vznikl v něm údajně „trucpodnik, výbor pokrokových elementů a ten žene zbytečně vše do leva“.

Řešení viděl Vojta Beneš v „toleranci, a tu nejskvěleji vyjadřuje Jan Hus, neboť z jeho tolerance nutno udělat náplň vzpomínek na Václava“. Jinak „snad nikdo z ostatních kruhů nepůjde do společných oslav s klerikály, jejichž trumfy my zdaleka přebít nemůžeme“. Bylo to zcela nelogické a paranoidní pojetí a Edvard Beneš byl při čtení dopisu upřímně zmatený. Spory ve výboru ale jasně prokazovaly, jaký stín vrhlo právě vypsání voleb a politické napětí na průběh celého milénia.

Příkladem byla nepříliš elegantní epizoda se svatováclavským dramatem básníka Jaroslava Durycha. Tomu zadal výbor, aby hru o svatém Václavovi upravil pro slavnostní uvedení v Národním divadle. Ten souhlasil, ale hru mezitím sepsal jistý Stanislav Lom. Durych se o tom dočetl v novinách. Poté si oprávněně stěžoval: „Když pan odborový šéf ministerstva školství napsal pro nás schválně hru o svatém Václavu, jak pak bychom to mohli udělat a hrát Durycha? Durycha nepotřebujeme, ale pana odborového šéfa potřebujeme vždycky.“ A neshody i odpor proti svatováclavským oslavám pokračovaly.

Prohradní Svaz národního osvobození se dokonce rozhodl svolat schůzi proti „svatováclavskému podvodu“. Jednotných oslav světce se také odmítla účastnit Čs. obec legionářská. Její zástupci - Lev Sychrava a Prokop Maxa - sice v přípravném výboru milénia byli, ale obec prohlásila, že „tak činí pouze za svou osobu“. Obec měla ostatně na klerikály dopal už od října 1928, kdy lidovci pojímali svátek desetiletí nově vzniklého československého státu jako zdůraznění křesťanských tradic - svatováclavské a cyrilometodějské.

Zmatek při přípravě milénia prohlubovaly i zprávy, které dostával Hrad od svých informátorů. Např. upozornění na to, že „Vatikán zneužije milénia pro své megalomanské plány na ovládnutí světa, papež požádá o nadvládu křesťanů nad všemi nekřesťany a vyzve je, aby přerušili styky se Židovstvem“.

Rázně proti miléniu vystoupili komunisté. Nejednotné ve vztahu k miléniu byly ale i křesťanské strany. Podle nich mělo probíhat ve třech sekcích - státní, církevní a akce samotné lidové strany. Tak či tak, i přes rozpory proběhlo milénium celkem v poklidu. Zastínily je však brzy jiné momenty, kvůli kterým politici sv. Václava jaksi vytěsnili z mysli - blížila se hrůza dopadu světové hospodářské krize a spory mezi jednotlivými politickými stranami se jen zostřovaly.

Radostné vyznění oslav stále podbarvoval konflikt státu (národa) s církví, stejně jako napětí mezi pokrokáři a klerikály.