Článek
„Dělali jsme to jako legraci,“ svěřili se Karl Glazebrook a Ivan Baldry, astrofyzikové z Univerzity Johnse Hopkinse. „Ale je to reprezantativní vzorek, jde to přes několik miliard světelných let napříč vesmírem,“ řekli ke svému ojedinělému výzkumu. Proměřili dvě stě tisíc galaxií a jejich současná spektra „zprůměrovali“ do jedné barvy, viditelné lidským okem. „Vyšla nám téměř bílá, něco jako latté, jako stěny naší kanceláře, prostě béžová.“
Hvězdy byly nejdřív modré, pak zrudly
Astrofyzikové ke svému objevu dospěli při zkoumání spektra vesmírných objektů v časové linii. Na počátku onoho měřeného úseku v rozmezí šesti miliard let existovaly především hvězdy v nejrůznějších odstínech modré barvy, pak ale začaly přibývat generace hvězd s převažující barvou červenou až rudou a celková chladná barva vesmíru se začala měnit do teplejšího odstínu. Vědci tento proces – v nesouměřitelně rychlejším procesu – přirovnali k barevné hře večerního nebe při západu slunce. Ve spektrech existujících hvězd nyní podle toho, jak jsou adaptované naše oči, na obloze převažuje bledě tyrkysová, smetanová a jemně růžová barva. To, co je někde uprostřed, je ona béžová.
Univeige nebo skyvory?
Glazebrook a Baldry si mezi kolegy udělali malou anketu, jak by výslednou barvu současného vesmíru pojmenovali. Mezi návrhy byly novotvary jako „univeige“ ze slov universe (vesmír) a beige (béžová) nebo skyvory (sky – nebe, ivory – slonovinová), nakonec se ale autoři výzkumu rozhodli pro střízlivé označení a přiklonili se k béžové. Americký úřad NASA pak prokázal jistý smysl pro humor a na svých stránkách v rubrice Fotografie dne zveřejnil následující „snímek“:
„Motivem našeho výzkumu galaktického spektra samozřejmě bylo víc než určit průměrnou barvu,“ dodali k obrázku barvy oba vědci. „Výsledná barva je jistě zajímavá, ale skutečné spektrum je složeno z mnoha detailů, z nichž se dá vyčíst řada důležitých informací o historii utváření našeho vesmíru.“
Mezi nedávnými „snímky dne“ jsou ale fotografie mnohem „pestřejší“. Satelit Swift, jehož úkolem je pátrat po vzdálených kosmických explozích, například pořídil zatím nejdetailnější snímek Mlhoviny v Andromedě, nejbližší galaxie, označované M3. Obrázek je kompilací 330 jednotlivých snímků ve viditelném a ultrafialovém spektru. Ovšem je to jen zlomek vesmíru – zachycuje oblast 200 tisíc světelných let (LY) na šířku a 100 tisíc LY na výšku.
Orbitální teleskop Spitzer snímkováním naší Galaxie, Mléčné dráhy, umožnil opravit dosavadní představy o jejím tvaru. Nemá čtyři stejná spirálovitá ramena, ale dvě velká, výrazná – Scutum – Centaurus a Perseus (podle souhvězdí Štít – Kentaur a Perseus) a mezi nimi dvě méně zřetelná – Norma a Sagittarius (Pravítko a Střelec). V prvních dvou jsou soustředěny jak staré, tak mladé hvězdy, dvě slabší ramena tvoří především plyn a zárodky budoucích hvězd.