Článek
„Nepovažují za přiměřené velikosti nebeského, aby zaháněli bohy do zdí chrámů anebo aby je zobrazovali nějak podobně s lidskými rysy. Za posvátné považují háje a lesíky,“ tvrdil o kmenech za severní hranicí Římské říše Tacitus.
Jenže po roce 500 podstoupila už nemalá část Germánů křest. Platilo to pro ty, kteří žili v západní části dnešního Německa, i pro ty, kteří se usadili v různých částech zaniklé západořímské říše.
Nová víra se snažila překrýt a smazat stopy předkřesťanské minulosti.
Jádro germánského světa, Skandinávii a přilehlé oblasti, však křest a kříž ještě nestihly poznamenat.
Platilo to i pro dnešní dánské Tisso na západě ostrova Sjælland, kde archeologové od roku 1995 prozkoumávali sídelní areál o rozloze deseti hektarů, využívaný od 6. do 10. století. Kromě dvanácti tisíc předmětů tam odhalili i stopy po poměrně velkých budovách.
Některé z nich měřily na délku až padesát metrů a sloužily zřejmě jako sídla náčelníků, v nichž se konaly velké hostiny pro náčelníka i jeho družinu. Ve rvačkách o pocty a za nemírné konzumace jídla i piva se tam utužovaly svazky věrnosti mezi náčelníkem a jeho družiníky.
Důkazem byla i stavba kostela
Nedaleko halových domů však archeologové nalezli také pozůstatky staveb obklopených palisádami, které měly podstatně menší rozměry. Ty se považují za místa kultu.
Jedna z těchto budov měla rozměry devět krát devět metrů a zjevně sloužila jako „domov“ pro malované stély ze dřeva. Pro domněnku, že ji pohané používali jako svatyni, mluví i fakt, že na jejím místě stál od desátého století křesťanský chrám. Tak se nová víra snažila smazat stopy předkřesťanské minulosti.
Římská bronzová hlavička, kterou v Kalkriese našli již dříve.
Tyto chrámy nebyly samozřejmě jediným místem pohanského kultu, jak ukazuje výstava „Götter, Glaube und Germanen“ (Bohové, víra a Germáni) v německém Kalkriese. Kromě nálezů z Tisso podchytila i starší objevy z dánského Hoby. V tamních vodních nádržích nalezli archeologové početné zvířecí kosti stejně jako ozdoby a předměty ze zlata, stříbra či ze skla.
Záhady mrtvol v bažinách
Výstava věnuje pozornost i slatinám. Tacitus i další starověcí autoři psali o lidských obětech, které Germáni přinášeli bohům. Ve slatinách i jezerech byly nalezeny stovky mrtvol. Autoři výstavy ale varují, že zdaleka ne ve všech případech se jednalo o oběti – mohlo jít i o popravené zločince, nebo dokonce o poutníky, kteří ztratili cestu a utonuli v bažině.
Některé mrtvoly, zejména ženské a dětské, však měly na sobě stopy rituálního násilí, což naznačuje, že přinejmenším některé germánské kmeny necouvly ani před takovou obětí.
V bahnu, rašelině či pod vodou končili nejen lidé, ale i zbraně, vojenské vybavení, a dokonce i lodě. To vše skrývala jezera a slatiny Dánska či německého Šlesvicka-Holštýnska.
Podle archeologů šlo o válečnou kořist, získanou v nepoškozeném stavu, avšak při obětování cíleně poškozenou či zničenou. Potvrzují se tak slova římského historika a teologa Paula Orosia, který ke vpádu Kimbrů a Teutonů mezi lety 120 a 102 př. n. l. napsal, že vítězní Germáni „rozbili brnění mužů a zničili ozdoby koní“.
