Hlavní obsah

Stalinův syn Jakov svého otce nezradil

Právo, Miroslav Šiška

Když 22. června 1941 vtrhla armáda nacistického Německa do Sovětského svazu, zajala v průběhu několika týdnů statisíce vojáků Rudé armády. Při jedné z obkličovacích operací padl Němcům do rukou také nadporučík Jakov Džugašvili, syn nejvyššího velitele přepadené země Josifa Stalina. Zanedlouho začaly na sovětské linie padat letáky, na jejichž zadní straně byl „dopis tátovi“.

Foto: Profimedia.cz

Srpen 1941: zajatý Jakov Džugašvili čeká na odvoz k výslechu do týlu.

Článek

„Drahý otče, jsem v zajetí a zcela zdráv,“ vzkazoval údajně do vlasti na jednom z nich s datem 7. srpna 1941. „Brzy mě převezou do Německa do tábora pro důstojníky. Jednají se mnou dobře. Zdravím všechny. Jaša.“

V polovině srpna poslal člen Vojenské rady severozápadního směru Andrej Ždanov tři takové letáky Stalinovi. Na přední straně byla fotografie zajatého Jakova, jak mluví s německými důstojníky, a pod ní text v azbuce:

„To je Jakov Džugašvili, Stalinův starší syn, velitel 6. baterie 14. houfnicového pluku 14. tankové divize, který se 16. července dal zajmout u Vitebsku s tisíci dalších velitelů a vojáků. Na Stalinův rozkaz vám Timošenko a političtí komisaři říkají, že bolševici nejdou do zajetí. Ale rudoarmějci stále přecházejí k Němcům.

Komisaři vás chtějí zastrašit a klamou vás, že Němci špatně zacházejí se zajatci. Stalinův vlastní syn dokázal svým příkladem, že je to lež. Dal se zajmout, protože každý odpor německé armádě je zbytečný…“

Stalin si fotografii na letáku dlouho prohlížel. Nebylo pochyb, byl to Jakov. Nikdo však nevěděl, zda padl do zajetí v boji, nebo se vzdal dobrovolně.

Otec neměl o svém 36letém synovi dobré mínění. Považoval ho za slabocha a přepadla ho až nesnesitelná myšlenka: co když nevydrží, zlomí se a začne mluvit do rozhlasu a na letácích psát vše, co mu přikážou? Vystoupí proti vlastní zemi a zradí svého otce?

Byl vzdorovitý a zůstal Džugašvili

Sovětský vůdce Josif Vissarionovič Džugašvili (od roku 1913 začal používat jméno Stalin) měl ze dvou svých manželství tři potomky. Poprvé se oženil v roce 1904 s třiadvacetiletou Jekatěrinou Svanidzeovou. V březnu příštího roku se jim narodil syn Jakov, ale dva roky poté matka zemřela na plicní chorobu (v některých pramenech se jako datum narození Jakova uvádí 18. březen 1907 s tím, že matka zemřela dva měsíce po porodu).

Synek zůstal v péči Jekatěrininy sestry v Tbilisi a otec o něho mnoho let neprojevoval žádný zájem. Až v roce 1921, čtyři roky po bolševické revoluci, si Stalin plachého, snědého mládence s hezkýma očima odvezl do Kremlu. Stalo se tak na popud jeho dědečka Alexandra Svanidzeho, který chtěl, aby Jakov v Moskvě dokončil desetiletku.

Foto: Archiv, Právo

Stalin

V novém domově na jinocha čekal právě narozený bratr Vasilij. Otec se totiž v roce 1919 podruhé oženil. Nevěstou se stala o 22 let mladší Naděžda, dcera Stalinova gruzínského spolubojovníka Serga Allilujeva. V nové rodině mu začali říkat Jaša nebo Jaška. Uměl jen gruzínsky a musel se rychle naučit rusky, což mu zpočátku činilo velké obtíže.

V Tbilisi byl vychováván v tradičním gruzínském duchu – k úctě k rodičům a starším lidem. A tak i když se před otcem svým způsobem cítil jako nevlastní syn, choval se k němu rozvážně. Podle vzpomínek rodinných příslušníků byl uzavřený, zádumčivý a vyznačoval se značnou prchlivostí. A byl i vzdorovitý – na rozdíl od svých dvou mladších sourozenců Vasilije a Světlany nepřijal jméno Stalin a vždy vystupoval pod rodinným příjmením Džugašvili.

I z toho mohla pramenit Stalinova odtažitost, pohrdavý vztah a občasné tvrdé odsudky synova konání, když Jaša ke zlosti náročného otce nedržel krok s dětmi kremelské elity. Jistou oporu měl v maceše, druhé Stalinově manželce Naděždě, která se mu snažila vytvářet pocit domova a při občasných výbuších Stalinova hněvu ho brala pod svá ochranná křídla.

Neúspěšná sebevražda a druhý sňatek

Při studiích na elektrotechnické škole v Sokolnikách se Jaša zamiloval do spolužačky Zoji Guninové a chtěl si ji vzít. Otec se synovi vysmál a nechtěl o sňatku ani slyšet. Navzdory tomu se dvacetiletý mladý muž po absolvování školy ještě v témže roce oženil.

Reakce Stalina byla tvrdá. Své manželce napsal: „Vyřiď ode mne Jašovi, že se z něj stal pobuda a vyděrač, nechci s ním mít nic společného a nebudu se s ním stýkat. Ať si žije, kde chce a s kým chce.“

Jakov byl vnímavý, citlivý člověk a nedokázal snášet trvalý otcův posměch. Jedné noci se doma v kuchyni pokusil o sebevraždu. Kulka ho však pouze škrábla na hrudníku. Byl dopraven do nemocnice a tři měsíce se léčil. Stalin neprojevil sebemenší soucit. Naopak, nadále se mu vysmíval a před manželkou označil Jašu za neschopného hlupáka, který se ani neumí sám zastřelit.

Nebylo divu, že po uzdravení už nechtěl v otcově domě zůstat a odešel k příbuzenstvu do Leningradu. Absolvoval tam elektrotechnický kurz a pracoval jako montér. Manželka Zoja studovala báňský institut. Počátkem roku 1929 se jim narodila dcera, ale brzy zemřela. I to vedlo k rozpadu manželství a Jakov se vrátil v roce 1930 do Moskvy.

Vystudoval tepelně-fyzikální fakultu Moskevského inženýrského institutu Felixe Dzeržinského a v roce 1935 se podruhé oženil. Vyvolenou byla balerína, o několik let starší a velmi hezká Židovka Julie Melcerová, která už měla za sebou jedno nešťastné manželství.

Příští rok se jim narodila dcera Galina, kterou Jaša velmi miloval. I když ani s tímto sňatkem Stalin spokojený nebyl, postaral se, aby novomanželé dostali dvoupokojový byt, a před narozením potomka dokonce čtyřpokojový, a k tomu jim byla přidělena chůva a kuchařka.

Jdi a bojuj!

Ke zlepšení vztahu mezi otcem a prvorozeným synem došlo v roce 1937, kdy se dal Jakov na Stalinovo přání zapsat na večerní studium v Dělostřelecké akademii Rudé armády. Školu dokončil s průměrnými výsledky a vyřazen byl v hodnosti poručíka jen několik týdnů před Hitlerovým útokem na Sovětský svaz.

V té době vstoupil do komunistické strany, ačkoli to předtím vytrvale odmítal. Okolnosti popsal ve svých pamětech syn nechvalně proslulého Stalinova souputníka Sergo Berija: „Když Jaša dostudoval na akademii, Stalin si ho zavolal a pokáral, že je mezi absolventy jediný nestraník. ,A přitom jsi můj syn! Jak potom já, generální tajemník ústředního výboru, vypadám? Svoje názory si můžeš ponechat, ale mysli na otce. Udělej to kvůli mně.‘ Mojí matce Jaša řekl, že bez otcovy argumentace by ho nic nepřinutilo, aby své názory změnil. Komunistickou stranu nenáviděl.“

Foto: Profimedia.cz

Jakov Džugašvili na snímku z roku 1927

Hned v prvních dnech po napadení vlasti odjel poručík Džugašvili se svou dělostřeleckou jednotkou do prostoru Baranovičů v západním Bělorusku, do míst, kde zuřily nejtvrdší boje. Otec ani neměl čas se s ním setkat. Jakov mu zatelefonoval z venkovského domu mladšího bratra Vasilije, kde se konalo rozloučení. Když Stalin slyšel, že odchází na frontu, pouze prý řekl: „Jdi a bojuj!“

Podle archívních dokumentů byl Jakov společně s několika dalšími vojáky po prvních bojích u řeky Černogostinica navržen na vyznamenání a povýšen na nadporučíka. Posléze se však 14. tanková divize ocitla v obklíčení a on se měl se svou 6. baterií podílet na krytí ústupu. Rozkaz dostal 14. července ráno, ale večer už o jeho jednotce nebyly žádné zprávy.

Dokumenty promluvily

V ruských archívech se ve spisu o Jakovu Džugašvilim nachází třístránkový dopis (adresovaný politickému vedení Rudé armády), který 26. července napsal komisař dělostřelecké brigády Alexej Rumjancev. Nepochybně se dostal Stalinovi do rukou a Rumjancev v něm vysvětloval, jak armáda chtěla držet nadporučíka v bezpečné vzdálenosti od fronty.

„Snažili jsme se od začátku umístit soudruha Džugašviliho ke štábu pluku, ale on tvrdošíjně trval na tom, aby byl velitelem baterie. Dokonce požádal komisaře pluku, aby věc urychlil.“ Rumjancev poté popisuje Džugašviliho chování jako bezvadné a neohrožené. Když se baterie ocitla v přímém nebezpečí, velitel divize mu nabídl přesun na bezpečnější místo. Džugašvili však odmítl: „Zůstanu se svou baterií.“

Týden po „zmizení“ Džugašviliho vyslala divize speciální motorizovanou jednotku, aby pronikla do prostoru, kde se měl nacházet. Jejich pátrání skončilo 25. července a průzkumníci přitom narazili na rudoarmějce Popurida. Z jeho výpovědi vyplynulo, jak uvádí Rumjancev, že právě s ním se nadporučík Džugašvili snažil uniknout před postupující německou armádou.

„Spálili své doklady a pořídili si civilní šaty,“ psal Rumjancev. „Když se dostali k jezeru, soudruh Džugašvili řekl vojínovi, aby pokračoval dál, on sám že zůstane a odpočine si.“

Když Stalin zprávu komisaře Rumjanceva pročítal, věděl už, že Jakov je v německém zajetí. Berlínský rozhlas to hlásil 20. července jako mimořádnou zprávu. Ověřit si to však nijak nemohl. Mohlo jít o dezinformaci v rámci psychologické války.

Od té doby kolovaly o Jakovu Džugašvilim různé zvěsti, ale věrohodné informace o jeho zajetí a dalším osudu i smrti se Stalin dověděl až po skončení války z několika osobních svědectví, ale především z dokumentů, které Sověti v Německu ukořistili.

Byly mezi nimi například originály několika výslechů Jakova Džugašviliho nebo výpověď strážného SS v koncentračním táboře Sachsenhausen Konrada Harficha, který Jakova 14. dubna 1943 u drátěného plotu zastřelil.

Zajali mě násilím

Do německého zajetí se Jakov dostal 16. července 1941. Neřekl, kdo je, a na jeho identitu Němce upozornil po dvou dnech až jiný sovětský zajatec. První výslech 18. července vedl major německé armádní zpravodajské služby Walter Holters.

Jakov Džugašvili neskrýval kritický pohled na stav Rudé armády. Řekl, že jeho divize trpěla špatnou organizací a nebyla na válku připravena. Z protokolu však také vyplývalo, že Stalinův potomek vystupoval hrdě, hájil svou zemi a otevřeně prohlašoval, že Německo jeho vlast neporazí.

Na otázku, zda se vzdal dobrovolně a jak k tomu došlo, odpověděl: „Zajali mě násilím. Naše jednotka byla obklíčena 12. července. Začalo silné bombardování. Chtěl jsem se probojovat ke svým, ale omráčil mě výbuch. Zastřelil bych se, kdybych měl tu možnost.“

Německým zpravodajcům bylo jasné, jak důležitá a propagandisticky využitelná osobnost se jim dostala do rukou. Chtěli, aby napsal dopis své rodině. Odmítl. Vybídli ho, aby učinil prohlášení do vlasti po rozhlasových vlnách, ale odmítl i to. A tak ho začali využívat bez jeho vědomí a souhlasu.

Byl vyfotografován při rozhovoru s německými důstojníky a snímek opatřený zfalšovaným textem (údajným dopisem otci) využili jako agitační leták shazovaný nad frontovým územím: „Následujte příkladu Stalinova syna! Proč chcete jít na smrt, když dokonce syn vašeho hlavního velitele se nechal zajmout? Mír zmučené vlasti! Odhoďte zbraně!“

Letáky přicházely v situaci, kdy Stalin chystal tvrdé opatření (známé jako rozkaz č. 270 vydaný na konci srpna 1941), podle něhož byl každý zajatý sovětský voják pokládán za zrádce a jeho rodina bude zbavena veškeré pomoci. Nemělo být rozdílu mezi těmi, kteří padli do zajetí po těžkých bojích a často ranění, a dezertéry či dobrovolnými zajatci.

Stalinova dcera Světlana ve svých pamětech uvádí, že si otec zpočátku myslel, že „k Jašovu zajetí nedošlo náhodou, ale že ho k tomu někdo záměrně přiměl a že se na tom patrně podílela i jeho žena Julie“. Na podzim 1941 ji nechal zatknout a byla dva roky vězněna. Nařídil také, aby pětiletá dcera Galina byla dána do tábora „na převýchovu zrádců národa“. Světlana otce nakonec uprosila, aby vnučka mohla zůstat v rodině.

Legenda o výměně Jakova za Pauluse

V historické a memoárové literatuře se traduje, že Němci navrhli Stalinovi výměnu Jakova za zajatého Friedricha Pauluse. Sama Světlana v pamětech poznamenává, že jí otec krátce po vítězství u Stalingradu řekl: „Němci přišli s návrhem vyměnit Jašu za jednoho z těch jejich. Cožpak jsem mohl na takový obchod s nimi přistoupit? Ne – válka je válka.“

Podle jiných autorů předseda švédského Červeného kříže Folke Bernadotte kontaktoval ministra zahraničí Vjačeslava Molotova a z iniciativy Berlína nabídl výměnu Jakova za von Pauluse. Stalin to údajně odmítl se slovy, že „vojáci se za maršály nevyměňují“. Podle pamětí maršála Žukova na tento návrh řekl: „Jak bych se mohl podívat miliónům sovětských otců a matek do tváře, kdybych já mohl svého syna zachránit a oni nikoli?“

Je však velice pravděpodobné, že Stalinův výrok o „odmítnuté výměně“ vůbec pronesen nebyl nebo padl až po válce či byl dodatečně do Stalinových úst účelově implantován. Je dobře známo, že maršál Paulus byl pro Hitlera velký zrádce, a je nepředstavitelné, že by žádal o jeho výměnu.

Jakovova dcera Galina (1936-2007) v rozhovoru pro Moscow Times v září 2003 uvedla, že dostala od Američanů obálku s dokumenty o osudu otce v německém zajetí. Podle jednoho z nich Paulusova manželka požádala Hitlera, aby vyměnil jejího muže za Stalinova syna. Vůdce ji údajně striktně odmítl.

Smrt na drátech

Německá strana se snažila Stalinova syna všemi možnými způsoby získat. Nejdříve to zkoušela rozvědka, po jeho převozu do Berlína také pracovníci ministerstva propagandy (tehdy Jakov dokonce nějaký čas bydlel v luxusním hotelu Adlon) a posléze i gestapo.

Názor nezměnil a na spolupráci nepřistoupil – ani později, když byl v důstojnickém zajateckém táboře Hammelburku podroben tvrdému výslechu a týrán hladem. V dubnu 1942 byl přemístěn do tábora v Lübecku a na konci roku převezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu.

Jeho situace byla beznadějná. Stále byl krok od smrti, ale neméně krutá budoucnost by ho čekala v případě návratu do vlasti. Podle poválečných výpovědí spoluvězňů byl zádumčivý a měl deprese. Zvláště když byl v táborovém rozhlase opakovaně vysílán záznam Stalinova projevu, v němž zazněla i slova o zajatcích jako zrádcích vlasti.

Večer 14. dubna 1943 vyšel Jakov z baráku – údajně po hádce s britskými spoluvězni – a pokračoval směrem k ostnatým drátům. Hlídkující desátník Konrad Hafrich zařval, aby se vrátil. Jakov pokračoval volným krokem dál k zóně smrti a lámanou němčinou odpověděl: „Střílejte, nebuďte zbabělec, střílejte!“

Foto: Profimedia.cz

Jeho mrtvé tělo v drátech koncentračního tábora v Sachsenhausenu (duben 1943)

„Když oběma rukama uchopil drát s vysokým napětím, došlo mi, že v souladu s předpisy mi nezbývá nic jiného než použít zbraň,“ řekl do protokolu Hafrich. „Ze vzdálenosti šesti sedmi metrů jsem zamířil na hlavu a zmáčkl spoušť. Okamžitě po výstřelu rozhodil ruce, tělem se zvrátil dozadu a zůstal viset na drátech hlavou dolů.“

Mrtvého vězně v drátech druhý den vyfotografovali a vedení tábora zaznamenalo do karty: „Zastřelen při pokusu o útěk.“

Řekněte mému otci…

Po válce bylo shromážděno několik svědectví vězňů, kteří se s Jakovem Džugašvilim setkali v některém ze zajateckých táborů. Patřil k nim i Polák Marian Wenclewicz, který ho zažil několik týdnů v Lübecku. Věznění polští důstojníci tam přibrali Jakova do skupiny, která připravovala útěk z tábora, ale hloupá náhoda jejich plán zhatila.

„Několikrát se mi podařilo s Jakovem Džugašvilim mluvit osobně,“ vzpomínal Wenclewicz. „Jednou mi řekl, že nikdy pro Němce neučinil žádné prohlášení. A požádal mě, jestli už neuvidí svou vlast, abych oznámil jeho otci, Josifu Stalinovi, že ho nikdy nezradil.“

Reklama

Související články

Retribuční proces s Jozefem Tisem

Ortel vynesl bratislavský Národní soud 15. dubna 1947. Toho dne bývalý prezident Slovenské republiky a katolický kněz Jozef Tiso vyslechl z úst předsedy senátu...

Výběr článků

Načítám