Hlavní obsah

Od sebeupálení Jana Zajíce uplynulo 52 let. Podepsal se jako Pochodeň č. 2

Novinky, Filip Šára

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Aktualizováno

Před 52 lety, 25. února 1969 se na protest proti pasivitě lidí a začátku normalizace po okupaci Československa v srpnu 1968 upálil v Praze 18letý žák šumperské průmyslovky Jan Zajíc. Symbolicky následoval Jana Palacha, který chtěl stejným činem vyburcovat společnost proti komunistickému režimu o měsíc dříve 16. ledna. Nebyl prvním po Palachovi, kdo se k tomu odhodlal, ale byl dle historika Petra Blažka svému vzoru nejpodobnější a sám se označil za Pochodeň č. 2.

Foto: ČTK

Jan Zajíc, student SPŠ železniční v Šumperku, který se 25. února 1969 upálil na pražském Václavském náměstí.

Článek

Úplně prvním, kdo se na protest proti okupaci Československa upálil, byl ve Varšavě polský účetní a právník Ryszard Siwiec. Pár dní po Janu Palachovi se sice smrtelně zapálil též plzeňský pivovarský dělník Josef Hlavatý, ale ten i kvůli určitým nejasnostem v jeho případu a motivaci upadl téměř v zapomnění.

Janem Zajícem (3. červenec 1950 až 25. únor 1969) ale Palachův čin nezpochybnitelně hluboce otřásl a on se rozhodl, že se stane „živou pochodní číslo 2“. Aktem veřejné sebevraždy, která pramenila z rozhořčení z místních poměrů, jež nezměnila ani smrt Jana Palacha, se rozhodl manifestovat.

Foto: Vladislav Kučík, ČTK

Jan Zajíc

„Jan Zajíc byl velmi citlivý mladík, jehož srdce silně zasáhlo Palachovo sebeobětování. Dokládají to i jeho emotivní básně,“ řekl Novinkám historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který se mimo jiné právě na osudy „živoucích pochodní“ profesně zaměřuje.

Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad, že jsem se zbláznil.
Jan Zajíc

Do Prahy se Zajíc vydal ráno 25. února 1969. Přestože s ním z různých důvodů cestovali hned tři jeho spolužáci a o jeho úmyslu měla vědět i policie, nikomu se jej nepodařilo zastavit.

Foto: Archiv bezpečnostních složek, vyšetřovací spis ČVS: VV-45/104-69 odboru vyšetřování VB MS VB Praha (př. č. 1395/84, bal. 1) k osobě Zajíc Jan, nar. 3. 7. 1950.

Schodiště vedoucí z kotelny do průjezdu domu č. 39. Šipka ukazuje na krabičku zápalek.

Foto: Archiv bezpečnostních složek, vyšetřovací spis ČVS: VV-45/104-69 odboru vyšetřování VB MS VB Praha (př. č. 1395/84, bal. 1) k osobě Zajíc Jan, nar. 3. 7. 1950.

Část stěny a schodiště s mokrými skvrnami

Foto: Archiv bezpečnostních složek, vyšetřovací spis ČVS: VV-45/104-69 odboru vyšetřování VB MS VB Praha (př. č. 1395/84, bal. 1) k osobě Zajíc Jan, nar. 3. 7. 1950.

Detail místa, kde pravděpodobně došlo k zapálení. Vpravo kabát uhořelého.

Foto: Archiv bezpečnostních složek, vyšetřovací spis ČVS: VV-45/104-69 odboru vyšetřování VB MS VB Praha (př. č. 1395/84, bal. 1) k osobě Zajíc Jan, nar. 3. 7. 1950.

Krabička zápalek a část prostoru pod schodištěm

V průchodu domu číslo 39 mezi hotely Jalta a Evropa na Václavském náměstí vypil kolem půl druhé odpoledne připravenou kyselinu chlorovodíkovou, aby dle svého přesvědčení nemohl křičet bolestí, namazal se pastou na parkety, polil se hořlavinou (benzinovým čistidlem) a zapálil. Plameny však byly rychlejší a na náměstí už vyběhnout nestačil. Zemřel tedy na onom místě.

Foto: Josef Nosek, ČTK

Záběr z okolí místa na Václavském náměstí v Praze, kde se středoškolák upálil.

Se svým záměrem se netajil

„Důležité je také nezapomenout na prohlášení, které adresoval spoluobčanům a ve kterém je vyzval k odporu. Je to mimořádný dokument, zvláště pokud si uvědomíme, že jeho autorem byl středoškolský student,“ připomněl Blažek.

V dopise, který měl Zajíc u sebe, totiž napsal: „K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory!“

Foto: Archiv bezpečnostních složek, vyšetřovací spis ČVS: VV-45/104-69 odboru vyšetřování VB MS VB Praha (př. č. 1395/84, bal. 1) k osobě Zajíc Jan, nar. 3. 7. 1950.

Zápisník Jana Zajíce. Daná poznámka může naznačovat úmysl se upálit.

Vlastnoručně podepsané prohlášení Jana Zajíce určené veřejnosti:
Občané republiky Československé!!! Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad, že jsem se zbláznil.
K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: „Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno o kolik.“ Nemáme se čeho bát – jedině smrti. Ale: „Smrt není zlá, strašné je jenom umírání.“ A toto je pomalé umírání národní svobody.
Nenechte si hrdý a krásný český a slovenský lide, diktovat, s kým navěky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! Stávkujte, bojujte! „Kdo nebojuje, nezvítězí!“ Nemám na mysli jen ozbrojený boj! Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému Československu!
Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili. Vytvářím šanci třetí. Nezahazujte ji! Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe!!!

S úmyslem se upálit se Zajíc každopádně – na rozdíl od Palacha – nijak netajil. Věděli o něm jeho spolužáci, kteří se mu to snažili rozmluvit, i učitelé. Jednou z těch, kterým byly jeho pohnutky dobře známy, byla i Eva Vavrečková. Sice nebyla jeho spolužačkou, ale kamarádkou. Slíbila mu, že bude „pochodní číslo 3“. Dle svého pozdějšího rozhovoru pro měsíčník MY 69 tak hodlala učinit 8. března.

Foto: Archiv bezpečnostních složek, vyšetřovací spis ČVS: VV-45/104-69 odboru vyšetřování VB MS VB Praha (př. č. 1395/84, bal. 1) k osobě Zajíc Jan, nar. 3. 7. 1950.

Průjezd domu č. 39 na Václavském náměstí, kam dle výpovědi svědkyně Jaroslavy Šlechtové Zajíc vyběhl z WC. Šipkou je označena ohořelá odhozená pochodeň.

Foto: Archiv bezpečnostních složek, vyšetřovací spis ČVS: VV-45/104-69 odboru vyšetřování VB MS VB Praha (př. č. 1395/84, bal. 1) k osobě Zajíc Jan, nar. 3. 7. 1950.

Prostor předsíňky s WC v domě č. 39, kde se Zajíc údajně k činu připravoval.

Foto: Archiv bezpečnostních složek, vyšetřovací spis ČVS: VV-45/104-69 odboru vyšetřování VB MS VB Praha (př. č. 1395/84, bal. 1) k osobě Zajíc Jan, nar. 3. 7. 1950.

Okénko předsíňky WC s prázdnými lahvemi od hořlaviny, rukavicemi a klíčem od toalety

Téměř druhý Palach

Přestože si Zajíc přál být pohřben v Praze za doprovodu podobných manifestací, jako tomu bylo u Palacha, úřady pohřeb zakázaly, a on byl proto 2. března pochován v rodném Vítkově. Proč ale byly na jeho čin menší ohlasy než na Jana Palacha? Je to podle Blažka jednak osud následovníků, že jejich činy většinou nemají tak velký ohlas, dále šlo o důsledek únavy společnosti z tak radikálních činů.

„Režim též zesílil cenzuru a na veřejnosti se již neobjevilo tolik článků a informací jako u Palacha. Na druhé straně z několika desítek případů v roce 1969 rezonoval jeho protest ze všech Palachových následovníků nejvíce. Do Vítkova nakonec na pohřeb přijelo několik tisíc lidí, většinou studentů z různých míst v Československu,“ pokračoval Blažek.

Foto: Věněk Švorčík, ČTK

Ostatky zesnulého byly vystaveny ve vestibulu základní školy a čestnou stráž stáli spolužáci Jana Zajíce.

Foto: Věněk Švorčík, ČTK

Spolužáci Jana Zajíce vynášejí rakev s ostatky zesnulého z kostela ve Vítkově.

Foto: Věněk Švorčík, ČTK

Pohřeb Jana Zajíce ve Vítkově

Foto: Věněk Švorčík, ČTK

Spolužáci nesli ve smutečním průvodu rakev s ostatky Jana Zajíce pokrytou státní vlajkou.

Platí, že široká veřejnost věděla jak o Zajícově sebevraždě, tak o jejích politických motivech. Rodina Jana Zajíce zažila po jeho smrti řadu problémů. Matka přišla o místo učitelky, otec byl vyloučen z KSČ, oběma sourozencům to způsobilo problémy při přijetí na vysokou školu i pak při studiu.

Z Palachových následovníků je Zajíc, dá-li se to tak říct, tím nejvýznamnějším. Z jakého důvodu tomu tak je a čím se lišil od jiných, kteří se pokusili o podobnou formu protestu?

„Byl ze všech následovníků Palachovi nejvíce podobný,“ vysvětlil Blažek pro Novinky. „Nejen věkem, krásnou tváří, ale i povahou a charakterem. Také se jako jediný pokusil o vytvoření skupiny. Podepsal se jako Pochodeň č. 2,“ shrnul historik.

Foto: Profimedia.cz

Památník Jana Palacha a Jana Zajíce na Václavském náměstí

„Pro mě osobně představují oba Janové, Palach a Zajíc, významné osobnosti naší historie. V případě Zajíce jde o dalšího člověka, který proto, aby sdělil světu jasný názor, sáhl po velmi tragickém řešení. U obou musel podobný čin vyžadovat abnormální odvahu, protože smrt v plamenech je něco neuvěřitelně strašlivého,“ okomentovala pro Novinky význam těchto letošních výročí historička Michaela Košťálová, která souhlasí s Blažkovým tvrzením o podobnosti obou mladíků.

„Domnívám se, že určitá část veřejnosti si může myslet, že každý, kdo se po Janu Palachovi a Janu Zajícovi o podobnou věc pokusil, mohl být motivován již jen záměrem o upoutání pozornosti. Když se upálil Palach, šlo o pro lidi zcela šokující tragickou událost. Podobné to bylo zřejmě ještě i u Zajíce. Myslím však, že obecně by se mělo vždy usuzovat podle opravdovosti záměru, s kterým kdokoli cokoli učiní, a ne podle pořadí, kolikátý byl,“ prohlásila.

Emigrovat nechtěl

Na webu jménem Jan Palach, který se věnuje i dalším takzvaným živoucím pochodním, jsou také informace o Zajícově rodině a jeho životě, který předcházel finálnímu činu.

Rodiče Jana Zajíce přišli do několikatisícového severomoravského Vítkova coby dosídlenci po druhé světové válce. Otec zde pracoval jako prodavač, matka učila v základní škole. Jan se narodil jako druhý ze tří dětí, měl staršího bratra a mladší sestru. Z rodinných dokumentů se ví, že „otec inklinoval spíše k liberalismu a zejména matka uplatňovala u svých dětí tradiční křesťanskou výchovu“. Jan byl i pokřtěn.

Foto: ČTK

Jan Zajíc, student SPŠ železniční v Šumperku, který se 25. února 1969 upálil na pražském Václavském náměstí.

Ve Vítkově vychodil ZŠ, od školního roku 1965/1966 studoval na Průmyslové a železniční škole v Šumperku. Volbu praktického oboru ovlivnila otcova nemoc – kvůli ní rodina chtěla, aby se mladík mohl co nejdříve začít živit sám.

Stejně jako spolužáci se živě zajímal o politické dění a během pražského jara 1968 se účastnil veřejných debat. Podle vzpomínek pamětníků nad svými spolužáky v přehledu vynikal. Po 21. srpnu se ve Vítkově zapojil do odporu proti okupačním vojskům. Odmítl ale možnost emigrace, byť mu ji (i staršímu bratrovi) otec nabízel.

Po smrti Jana Palacha odjel ze Šumperka do Prahy, aby se zúčastnil hladovky, kterou v té době pod rampou Národního muzea na pražském Václavském náměstí držela skupina studentů a mladých lidí. Se spolužáky ze Šumperka pak 25. ledna v Pařížské ulici přihlížel Palachovu pohřebnímu průvodu.

Jelikož se neodhodlal „jiný z vysokoškoláků“, jak očekával, začal se na daný čin připravovat sám.

Foto: Petr Berger, ČTK

Pietní akt u Zajícova hrobu z 25. února 1990

Za zmínku ještě stojí, že Palachova matka Libuše navzdory údělu trpící ženy nad ztrátou milovaného syna a ústrkům od Státní bezpečnosti přesto dle Blažkova článku „Jejich duše byly krásné“ v časopise Paměť a dějiny dokázala nalézt sílu a v březnu 1969 napsala kondolenci Zajícovým rodičům, kteří sdíleli podobný osud. Navázala s nimi blízké přátelství, které trvalo až do její smrti v roce 1980.

Kondolence Libuše Palachové rodičům Jana Zajíce, kterou Novinkám poskytl ÚSTR:

Drazí rodiče Jana Zajíce!

Drazí rodiče Jana Zajíce! Přijměte prosím moji nejhlubší soustrast nad ztrátou vašeho drahého syna Jana.

Drazí rodiče Jana Zajíce! Přijměte prosím moji nejhlubší soustrast nad ztrátou vašeho drahého syna Jana. Stejně jako vy i já a můj syn prožíváme kruté chvíle nad mým synem, nezapomenutelným Janem, který též obětoval život pro stejné ideje naší drahé vlasti.

Drazí rodiče Jana Zajíce! Přijměte prosím moji nejhlubší soustrast nad ztrátou vašeho drahého syna Jana. Stejně jako vy i já a můj syn prožíváme kruté chvíle nad mým synem, nezapomenutelným Janem, který též obětoval život pro stejné ideje naší drahé vlasti. Kéž by nebyly jejich oběti zbytečné. Národ se povzbudil nad jejich hrdinnými činy, cizina s námi sympatizuje, a co bude dál?

Drazí rodiče Jana Zajíce! Přijměte prosím moji nejhlubší soustrast nad ztrátou vašeho drahého syna Jana. Stejně jako vy i já a můj syn prožíváme kruté chvíle nad mým synem, nezapomenutelným Janem, který též obětoval život pro stejné ideje naší drahé vlasti. Kéž by nebyly jejich oběti zbytečné. Národ se povzbudil nad jejich hrdinnými činy, cizina s námi sympatizuje, a co bude dál? Snad dějiny jednou budou vyprávět o hrdinných obětech, které pro krásné humánní ideje obětovaly své životy a budou příkladem celé naší mládeži.

Drazí rodiče Jana Zajíce! Přijměte prosím moji nejhlubší soustrast nad ztrátou vašeho drahého syna Jana. Stejně jako vy i já a můj syn prožíváme kruté chvíle nad mým synem, nezapomenutelným Janem, který též obětoval život pro stejné ideje naší drahé vlasti. Kéž by nebyly jejich oběti zbytečné. Národ se povzbudil nad jejich hrdinnými činy, cizina s námi sympatizuje, a co bude dál? Snad dějiny jednou budou vyprávět o hrdinných obětech, které pro krásné humánní ideje obětovaly své životy a budou příkladem celé naší mládeži. Musíme být hrozně stateční, abychom překlenuli tak tragickou událost, a musíme se posilovat slovy, které vy i my od našich přátel dostáváme.

Drazí rodiče Jana Zajíce! Přijměte prosím moji nejhlubší soustrast nad ztrátou vašeho drahého syna Jana. Stejně jako vy i já a můj syn prožíváme kruté chvíle nad mým synem, nezapomenutelným Janem, který též obětoval život pro stejné ideje naší drahé vlasti. Kéž by nebyly jejich oběti zbytečné. Národ se povzbudil nad jejich hrdinnými činy, cizina s námi sympatizuje, a co bude dál? Snad dějiny jednou budou vyprávět o hrdinných obětech, které pro krásné humánní ideje obětovaly své životy a budou příkladem celé naší mládeži. Musíme být hrozně stateční, abychom překlenuli tak tragickou událost, a musíme se posilovat slovy, které vy i my od našich přátel dostáváme. Věřím, že nakonec přece jen pravda zvítězí.

Vaše Libuše Palachová

Druhý dopis:

Milá paní Zajícová!

Milá paní Zajícová! Moc Vám děkuji za dopis a za báseň věnovanou mému drahému Jeníčkovi od Vašeho milovaného syna. Je smutná, procítěná, tak jako my jsme smutny a bolest, kterou máme, budeme cítit vždy, celý život. Proč jen to tak vše přišlo? Mohli se naši chlapečkové těšit se životem jako druzí a my jsme v jejich přítomnosti se mohly hřát! Jak je vše smutné! A člověk musí žít – pro druhé! Ať žije, jak žije, ale musí. Vy máte manžela a dvě děti, přece se večer sejdete, popovídáte si, ale já mám syna již ženatého, a tak bývám doma večer sama a je mi velmi teskno. Zatím jsem ve stavu nemocných, ale již od července budu opět v zaměstnání – snad to bude pro mne lepší. Nyní jsem na čas u syna. Je hodný, chce, abych u nich zůstala, ale já si myslím, že v práci mi bude lépe. Myslím, že i Vy jste zaměstnána? Člověk si myslí, tak snad bude lépe, ale víme, Vy i já, že nikdy naše bolest z našich srdcí nevymizí.

Milá paní Zajícová! Moc Vám děkuji za dopis a za báseň věnovanou mému drahému Jeníčkovi od Vašeho milovaného syna. Je smutná, procítěná, tak jako my jsme smutny a bolest, kterou máme, budeme cítit vždy, celý život. Proč jen to tak vše přišlo? Mohli se naši chlapečkové těšit se životem jako druzí a my jsme v jejich přítomnosti se mohly hřát! Jak je vše smutné! A člověk musí žít – pro druhé! Ať žije, jak žije, ale musí. Vy máte manžela a dvě děti, přece se večer sejdete, popovídáte si, ale já mám syna již ženatého, a tak bývám doma večer sama a je mi velmi teskno. Zatím jsem ve stavu nemocných, ale již od července budu opět v zaměstnání – snad to bude pro mne lepší. Nyní jsem na čas u syna. Je hodný, chce, abych u nich zůstala, ale já si myslím, že v práci mi bude lépe. Myslím, že i Vy jste zaměstnána? Člověk si myslí, tak snad bude lépe, ale víme, Vy i já, že nikdy naše bolest z našich srdcí nevymizí. Přeji Vám i celé rodině alespoň zdraví.

Vaše Libuše Palachová

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Z básně Jana Zajíce pro Jana Palacha

Rozmarné odpoledne.

Kolem vezou víc než Prométhea.

Oči jsou prolomená hráz.

Pláču – v dešti – na chodníku.

Pro všechno.

Pro těch jednadvacet let,

pro cizími vojáky sražený jarní květ,

pro Člověka, co odmítl jít zpět,

(…) Je leden roku 69.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám