Samostatný československý stát, který se na mapě Evropy objevil před 100 lety, vznikl jako produkt první světové války a versailleského míru. Vyhlášen byl 28. října 1918, kdy započal takzvaný český převrat.

Jeho založení nebylo podle publicisty Miroslava Šišky, který se dlouhodobě zabýval dějinami 20. století, pouhým historickým okamžikem, ale „dramatickým, rozporným i krvavým procesem – ačkoli samotného 28. října nebyla v rozjásané Praze rozbita ani jedna okenní tabulka“.

V domácí politice se až do jara 1917 soudilo, že habsburská monarchie bude zachována a federalizací přebudována.

Konec staleté říše Habsburků byl po porážce ústředních mocností (Rakousko-Uherska, Německého císařství a Osmanské říše) v první světové válce logický a s ním souvisel i nutný rozpad mnohonárodnostního Rakousko-Uherska. Na založení samostatného státu se podílely různým způsobem tři převraty – český, německý a slovenský.

Tomáš Garrigue Masaryk hovoří k čs. dobrovolníkům ve vojenském táboře v americkém Stamfordu v roce 1918.

Tomáš Garrigue Masaryk hovoří k čs. dobrovolníkům ve vojenském táboře v americkém Stamfordu v roce 1918.

FOTO: ČTK

Český převrat pronikal vítězně všemi dalšími a zajistil převrat slovenský, zbraněmi potlačil převrat maďarský včetně jeho sovětské varianty a hlavně zlikvidoval obsazením pohraničních území ten německý.

Masarykův obrat: Reforma monarchie není možná

Československá republika vznikla na troskách Rakouska-Uherska jako jedna ze zvažovaných variant, pro niž se vlivem okolností vytvořily nejpříznivější podmínky. Samotná idea čs. státu prošla vývojem v domácím i exilovém prostředí. Prosazovala se politickými, diplomatickými a vojenskými prostředky doma i v zahraničí.

ČTĚTE TAKÉ:
Armáda chystá na 28. října největší přehlídku v novodobé historii země

Stát se stal programem české politiky až v prvních letech světové války, teprve v roce 1918 se s ním ztotožnila většina českých politiků. V domácí politice se až do jara 1917 soudilo, že se habsburská monarchie zachová a jen se přebuduje další federalizací. V zahraničí se český program proměnil v koncepci samostatného státu, kterou prosazovala odbojová skupina v čele s budoucím prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem.

Myšlenka československého národa měla Čechy uchránit před německou ‚Mitteleuropou' a Slováky před úplnou maďarizací.

Tento profesor a politik, který se podle Šišky ještě na přelomu století hlásil k habsburské říši a zavrhoval pouhé pomyšlení na to, že by Češi mohli využít jakékoli války k získání vlastního státu, vysvětloval svůj přerod v hlavu národní revoluce lepším poznáním monarchie a zkušenostmi s její zahraniční politikou a justicí.

T. G. Masaryk podepisuje ve Filadelfii 26. 10. 1918 deklaraci o svobodě a principech spolupráce středoevropských národů.

T. G. Masaryk podepisuje ve Filadelfii 26. 10. 1918 deklaraci o svobodě a principech spolupráce středoevropských národů.

FOTO: ČTK

Pochopil, že Habsburskou monarchii nelze reformovat a jedinou možností je využít válečného konfliktu k jejímu rozbití. Téměř od počátku obsahovaly jeho plány i myšlenku spojení Čechů a Slováků na půdě společného státu.

Byla to myšlenka reálná a oboustranně prospěšná, byť v ní byla obsažena chybná konstrukce jednotného československého národa. Jenže právě to mělo Čechy uchránit před německou „Mitteleuropou“ a Slováky před úplnou maďarizací.

Nejprve v zahraničí

Jakoukoli naději na osvobození Čechů a Slováků Masaryk spojoval s vítězstvím dohodových mocností, tedy Francie, Velké Británie a Ruska, k nimž se později přidaly mimo jiné Srbsko, Černá Hora, Rumunsko, Řecko, Itálie a USA. Bylo mu jasné, že se Čechoslováci musejí aktivně podílet na porážce centrálních mocností a stát se součástí mocností vítězných (tj. Dohody). Proto se také angažoval pro vznik čs. vojska v zahraničí a posléze účinně využíval úspěchů našich legií.

Milan Rastislav Štefánik

Milan Rastislav Štefánik

FOTO: Profimedia.cz

Historik a pedagog Zbyněk M. Duda pro Novinky připomněl, že se na samém počátku Velké války z let 1914 až 1918 zrodil v Českém království I. národní odboj. který tvořili Karel Kramář, Alois Rašín, Přemysl Šámal, Josef Scheiner, František Soukup, Jiří Stříbrný a Antonín Švehla. I když měli různé politické názory, v rámci domácího tajného výboru Maffie se dokázali na základních otázkách rozumně domluvit.

„V zahraničním odboji se v Paříži sdružila česká intelektuální elita (TGM, Edvard Beneš), která vděčila za svůj mezinárodní politický vzestup naturalizovanému charismatickému Slovákovi Štefánikovi. Obě formace mají hlavní zásluhu na vzniku Republiky československé, ale též vítězné dohodové mocnosti v čele s Francií, jejíž poválečný vliv byl na politické a vojenské uspořádání státu doslova protektorský,“ uvedl historik.

Beneš přítomným vysvětlil, že vítězné mocnosti ani čs. legie království nechtějí.

Poté, co selhala tajná jednání mezi Dohodou a Rakousko-Uherskem, se na jaře ukázalo, že oddělení habsburské monarchie od německého císařství je nereálné. Protože se zhoršovala hospodářská situace a bylo stále jasnější, že ústřední mocnosti nezvítězí, vzrostla váha nespokojených národů uvnitř monarchie i jejich požadavky na vytvoření národních států.

Masarykovu Československou národní radu, která vznikla v Paříži 1916, uznala na konci června 1918 Francie za „nejvyšší orgán spravující zájmy národa a jako první základ příští vlády československé“. V srpnu ji následovala Velká Británie a na začátku září Spojené státy.

Bezprostředním podnětem pro vyhlášení státu se stal mylný výklad nóty ministra zahraničí Andrássyho – pochopené 28. října 1918 v Praze jako okamžitá kapitulace mocnářství.

Na základě toho vytvořil Masaryk 26. září 1918 dočasnou čs. vládu s Edvardem Benešem ve funkci ministra zahraničí a Milanem Rastislavem Štefánikem jako ministrem války.

Poslední list rukopisu Deklarace nezávislosti čs. státu, kterou předal roku 1992 americký kongres prezidentu Václavu Havlovi. Na dokumentu je podpis M.R.Štefánika, E.Beneše a T.G.Masaryka.

Poslední list rukopisu Deklarace nezávislosti čs. státu, kterou předal roku 1992 americký Kongres prezidentu Václavu Havlovi. Na dokumentu je podpis M. R. Štefánika, E. Beneše a T. G. Masaryka.

FOTO: Tomáš Novák, ČTK

Již v červnovém dokumentu Československé národní rady pro francouzská nejvyšší místa se pravilo, že „druhá část příští vlády československé je u nás doma ve stavu latentním a vytvoří se hned, jakmile to bude nutno a možno“. V těchto intencích odešel vzkaz domácímu odboji a 13. července 1918 vznikl celonárodní politický orgán – Národní výbor československý. Vytvořily jej politické strany podle výsledků voleb z roku 1911. Do jeho čela byl zvolen Karel Kramář.

Washingtonská deklarace a shoda v Ženevě 

Svrchovanou a nezávislou Československou republiku vyhlásila exilová Československá národní rada 18. října ve Washingtonské deklaraci (Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou). Dohodové státy ji uznaly.

Československo tak z hlediska mezinárodního práva vzniklo o deset dní dříve, než se uvádí.

Habsburský císař Karel I. 19. října 1918 svolil, aby vybraní reprezentanti české domácí politické scény odjeli do Švýcarska k jednání s představiteli zahraničního odboje o uspořádání poválečných poměrů. Jejich debaty začaly v ženevském hotelu Des Beaux Rivages 28. října odpoledne.

Ve všem panovala shoda – až na formu rodícího se státu. Jak připomíná Šiška, nakonec se ale všichni dohodli na republice, když Beneš přítomným vysvětlil, že vítězné mocnosti ani čs. legie království nechtějí.

Prezident Edvard Beneš na oficiálním portrétu

Edvard Beneš

FOTO: archiv, Právo

Druhý den si v ženevském tisku přečetli zprávy o demonstracích v Praze. Nevěnovali jim větší pozornost, Beneš předpovídal, že se válka protáhne do jara 1919, když se  však vrátili 4. listopadu domů, zjistili, že v Praze proběhl převrat bez nich.

Československo vyhlásili na Václaváku

Bylo dopoledne 28. října 1918. Do několika pražských listů dorazila prostřednictvím c. k. korespondenční kanceláře zpráva, že vláda mocnářství přijala mírové podmínky amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.

Před jedenáctou se znění nóty objevilo na redakční vývěsce Národní politiky, sídlící na Václavském náměstí. Kolem se ihned srocovali lidé. Jeden z nich zareagoval spontánním výkřikem: „Jsme samostatní!“

Šlo o zelináře Františka Kopeckého. On a vzápětí i tisíce dalších Pražanů pochopili text nóty ministra zahraničí Rakousko-Uherska Gyuly Andrássyho jako okamžitou kapitulaci, ačkoli tou ve skutečnosti nebyla (příměří bylo uzavřeno až 3. listopadu). Nicméně tento omyl urychlil dějiny.

Praha byla 28. října 1918 plná manifestačních průvodů. V čele jednoho z nich kráčel známý kabaretiér Karel Hašler (druhý zleva).

Praha byla 28. října 1918 plná manifestačních průvodů. V čele jednoho z nich kráčel známý kabaretiér Karel Hašler (druhý zleva).

FOTO: Repro z knihy Říjen 1918, vznik Československa

Zbylí domácí vůdci české politiky (agrárník Antonín Švehla, státoprávní demokrat Alois Rašín, český socialista Jiří Stříbrný a českoslovanský sociální demokrat František Soukup) se sice – když slyšeli o davech na ulicích – rozhodli postavit do čela živelného hnutí, ale nejprve chtěli převzít moc v klíčových institucích.

Kolem poledne se tato čtyřka objevila u sochy sv. Václava, kde ústy Stříbrného a Soukupa veřejně proklamovala československý stát. Netušili, že je před hodinou na stejném místě předešel nejen zmíněný zelinář, ale i agrární poslanec Isidor Zahradník – jeho jméno však již upadlo v zapomnění.

Návrat prezidenta Masaryka, do vlasti, foto po příjezdu do Prahy na Wilsonově nádraží 21. prosince 1918.

Návrat prezidenta Masaryka, foto po příjezdu do Prahy na Wilsonově nádraží 21. prosince 1918.

FOTO: ČTK

Odpoledne se dosáhlo kompromisu mezi pražským vojenským velitelstvím a Národním výborem: vojáci byli staženi do kasáren a nezasahovali. Večer byl oficiálně vyhlášen Rašínem připravený první zákon státu, načež se na Švehlův pokyn rozjeli členové Národního výboru do pražských divadel, aby divákům „slavnostně prohlásili, že jsme svobodni“.

Na Slovenku to bylo jinak

Podstatně jiná byla situace na Slovensku, kde se vrcholný politický orgán, Slovenská národní rada, ustavil až 30. října v Martině. Teprve večer, když už většina účastníků odjela, dorazil z Budapešti Milan Hodža a šokoval přítomné zprávami, že v Praze byla vyhlášena Československá republika.

Milan Hodža

Milan Hodža

FOTO: Profimedia.cz

Text Martinské deklarace se později dodatečně upravil v tom smyslu, aby demonstroval, že slovenský národ se přihlásil k již vytvořenému státu.

Peroutkova skepse

Významný novinář a politik Ferdinand Peroutka samostatnost přijal po svém – skepticky. „Ulice, jež mezi řádky nečetla, usoudila: jsme svobodni. A rozhodnost a nadšení, s nimiž tak usoudila, byly důležitým živlem, který hnal dopředu... Když kolem poledne vyšli na náměstí politikové, neměli lidu co nového říci,“ charakterizoval Peroutka průběh 28. října v Budování státu.

Ferdinand Peroutka

Ferdinand Peroutka

FOTO: ČTK

Později přiznal, že ho vášeň davu zaplavuje hrůzou, neboť si dovede představit, co by mohla způsobit. Odsuzoval revoluci v Rusku, odsuzoval vášně v politice vůbec.

Státní svátek

Po 75 letech československý stát z mapy v lednu 1993 zmizel. Za tu dobu prodělal 28. říjen několikerou proměnu interpretace, včetně toho, že byla období, kdy nebyl den jako státní svátek vůbec připomínán, nebo i taková, kdy byl záměrně překrýván jinými událostmi (Dnem znárodnění či později Dnem federace ČSSR).

Historický fakt tím však změnit nelze a 28. říjen ani po rozpadu Československa nepřestal jako dějinný mezník existovat a nezmizel důvod, proč jej nepřipomínat jako den vzniku samostatného československého – a potažmo českého státu. Natož nyní u tak důležitého jubilea.

ANKETA: Co pro vás znamená výročí 100 let od ustavení ČSR? Nemrzí vás, že tento stát již neexistuje?
Zuzana Majerová Zahradníková (ODS), učitelka, tlumočnice, překladatelka a poslankyně
V našem výročí oslavujeme lidskou touhu po svobodě, po právu na vlastní a suverénní správu věcí veřejných. Právě nyní, více než kdykoli v uplynulých 25 letech, to pro mě má obrovský smysl: jsme si schopni vládnout sami. Nepotřebujeme k tomu rady z Vídně, z Moskvy, z Bruselu. A že už neexistuje Československo, že jsme dnes dva suverénní samostatné, ale vzájemně se milující státy? Velká Británie už také není impériem, Francie ztratila své kolonie, k Nizozemsku nepatří Belgie, Polsko se rozkládá ve zcela jiných hranicích, a přece všichni slavíme prvopočátky své nezávislosti. S naší republikou je to stejné. A já jí přeji krásné 100. výročí vzniku.
Olga Richterová, poslankyně, místopředsedkyně České pirátské strany
Je pro mě důležité vědět, kde mám domov a kdo jsou moji předci – Češi, Slováci, ale i Němci a Maďaři. O kořeny zapuštěné ve své rodinné historii, stejně tak ve vesnici na Pardubicku, v sousedské komunitě ve Vršovicích či v českobratrském evangelictví se denně opírám. Jsem ráda, že jsem Češka, se vší naší tolerancí k ostatním i nelibostí ke změnám. Jen je těžké si tyto věci připomínat nějakým jiným než historizujícím způsobem. Na společnou minulost se Slováky navazujme ve výzkumných, kulturních či jiných počinech. Přeju si minulost, z níž se budeme umět poučit, a budoucnost, v níž nebude třeba se tolik vázat na národní hranice. Vše při znalosti toho, kým jsme v Evropě i ve světě.
Michaela Musilová, slovenská astrobioložka spolupracující i s NASA
Výročí 100 let od vzniku Československa je velmi důležitý mezník pro oba naše národy. Dostali jsme se o velký krok dále směrem k budování našich vlastních identit, kultury nebo jazyků. Část historie, kdy jsme byli spojeni v jeden stát, měla svá těžká období, ale přinesla nám i nesmírně mnoho výhod, ze kterých čerpáme dodnes. Nemrzí mě, že jsme se před 25 lety rozdělili. Oba národy měly trochu odlišnou historii, která způsobila, že jsme měli jiné potřeby. Líbí se mi, že máme bratrský vztah, díky kterému si navzájem pomáháme. Vidím to i ve vesmírném sektoru, ve kterém působím. Naši čeští kolegové nám už dlouhé roky radí a spolupracují s námi, např. na projektech stratosférických balónů či vzdělávací soutěži Expedice Mars.
Tereza Šlápotová, studentka, fotografka, produkční, členka Čs. ústavu zahraničního a KDU-ČSL
Cítím hrdost, to ano, ale zároveň zklamání. Štve mě, jak lidé výročí zneužívají k politice a politikaření. Místo toho, aby slavili. Když si člověk uvědomí, jak by takovéto výročí slavili v USA, Británii či Francii, tak je mi z nás smutno.