Prvorepublikové Československo zakládalo svou bezpečnost na spojenecké smlouvě s Francií (a také se Sovětským svazem, který se ale zavázal pomoci jen společně s Francií) a demokracie přivedla československý stát k úzkému ideovému souznění se Západem.

V druhé polovině třicátých let však Československá republika zůstávala poslední demokracií ve střední a východní Evropě. Její sousedé se demokratickému systému vzdalovali a naopak se přibližovali k fašistickým mocnostem usilujícím revidovat poválečné politické a územní uspořádání.

Československo bylo první na řadě

V konfiguraci velmocenské politiky dočasně vítězil německý nacistický expanzionismus. Po německém pohlcení Rakouska bylo zřejmé, že příštím cílem v Hitlerově plánu velkoněmeckého sjednocení bude Československo. K tomu měla napomoci politická a propagandistická příprava. Velký podíl v ní mělo osočování Československa jako nesnesitelného utiskovatele národností, hlavně Němců.

Bylo to těžké rozhodování. Přijmout podmínky a zachránit národ, anebo jít sami do boje a nechat se vyvraždit? Historie rozsoudí, co bylo správné.Edvard Beneš po přijetí mnichovského diktátu

Sudetoněmecká otázka byla představována jako hlavní důvod tlaku Německa na Československo a na vznik napětí mezi nimi. Rozrůstal se dovedným stupňováním v mezinárodní krizi hrozící válkou. Dařilo se to i proto, že vedení Henleinovy Sudetoněmecké strany, které ze svých požadavků „otázku“ vytvořilo a zároveň ji dostalo do mezinárodních vztahů, se Hitlerovi zavázalo stupňovat požadavky a zabránit vnitročeskoslovenské dohodě.

ČTĚTE TAKÉ:
KOMENTÁŘ: Hořká poučení z Mnichova – Alex Švamberk
Evropská unie je protikladem Mnichovské dohody, myslí si německý ministr zahraničí

Nacistickému vůdci nešlo jen o sudetské Němce a jejich území. Sudetoněmecká problematika měla úlohu politického instrumentu. „Je mým nezměnitelným rozhodnutím zničit v blízké budoucnosti Československo vojenskou akcí,“ definoval v květnu 1938 ve válečné směrnici svůj záměr. Chtěl válku a Československo bylo první na řadě.

Chamberlain vsadil na appeasement

Hitler si však nebyl jist, jak bude Západ na jeho kroky reagovat. Britové válku nechtěli, a kvůli střední Evropě už vůbec ne. Jejich postup byl motivován obavami o jejich impérium. Expertiza jejich vojenského štábu došla k závěru, že impérium nemůže čelit třem nepřátelům naráz: Británie může válčit pouze s jedním nepřítelem a vůči ostatním je třeba použít appeasement (postup směřující k politickému dorozumění a míru).

Hitlerův ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop ukazuje francouzskému premiérovi Daladierovi, kde má mnichovskou dohodu podepsat.

Hitlerův ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop ukazuje francouzskému premiérovi Daladierovi, kde má mnichovskou dohodu podepsat.

FOTO: Profimedia.cz

Československo se ocitlo – z hlediska zájmů britského impéria – až na třetím místě, a tak v politice obou západních demokracií dominoval appeasement, vnímaný jako pokus o dohodu s Hitlerem za cenu nápravy skutečných či domnělých křivd poválečného versailleského systému.

Většina britské (a ani francouzské) politické reprezentace v čele s britským premiérem Nevillem Chamberlainem sice nezamýšlela obětovat německému útoku Československo jako takové, ale byla ochotna vyvíjet nátlak na pražskou vládu k „liberalizaci“ své menšinové politiky včetně konceptu českou stranou odmítané autonomie pro německou minoritu.

ČTĚTE TAKÉ:
Mnichov je zrada, řekl v Chamberlainově vládě jediný muž

Když pak od jara 1938 vývoj napovídal, že nelze takový koncept uskutečnit, a to ani po přímém vstupu Britů do nekonečných rozhovorů (tzv. Runcimanova mise v srpnu 1938), šel Chamberlain ještě dál a odcestoval 15. září do bavorského Berchtesgadenu za Hitlerem. Rozhodl se, že osobně a na nejvyšší politické úrovni dojedná mírové urovnání sporu v československém pohraničí.

Po Godesbergu přišla mobilizace

Od částečné československé mobilizace v květnu 1938 převládalo ve vlivných kruzích a médiích na Západě přesvědčení, že Československo je nebezpečím pro světový mír, protože nechce vyjít vstříc právu na sebeurčení sudetských Němců.

Evropa kapituluje a historie musí konstatovat, že nás Hitler neporazil, nás mu dali naši přátelé a spojenci.Edvard Beneš

Marně se prezident Edvard Beneš pokoušel Západ přesvědčit, že jde pouze o záminku k vyhlášení války, a tak se snažil akceptovat maximum požadavků. Hodžova vláda dokonce 21. září přistoupila (po noční výhružné audienci britského a francouzského vyslance u prezidenta) na Hitlerův berchtesgadenský požadavek na odstoupení okresů s více než 50 procenty německého obyvatelstva, vtělený do tzv. anglo-francouzského plánu z 19. září.

Při další schůzce s Chamberlainem v Godesbergu 22. září však nacistický vůdce předložil ultimativní nové požadavky. V reakci na to daly vlády Francie a Velké Británie prezidentu Benešovi najevo, že v takovém případě nebudou mít nic proti všeobecné mobilizaci. Tu poté skutečně nová vláda v čele s jednookým hrdinou od Zborova generálem Janem Syrovým 23. září vyhlásila. [celá zpráva]

Proběhla rychle a úspěšně (byť nenastoupilo 40 procent německých povolanců) a velení armády očekávalo válku, kterou Československo povede v koalici – tak, jak se to předpokládalo v obranných úvahách a plánech.

Duce zprostředkoval konferenci

Evropa se ocitla na pokraji ozbrojeného střetu. V této kritické situaci Chamberlain poslal 26. září k Hitlerovi svého emisara Horace Wilsona. Jeho prostřednictvím mu přislíbil, že Německo může dostat sudetoněmecké území mírovou cestou. Hitler odpověděl: „Ta cesta je jediná. Říci Čechům kategoricky, aby přestali se svou frivolní hrou, která přivolává světovou válku, a splnili své závazky.“

A cestou nátlaku se také Chamberlain vydal. Poslal 27. září telegram Benešovi. Varoval v něm, že „německé síly obdrží rozkaz, aby překročily čs. hranice, pokud do dvou hodin zítra odpoledne čs. vláda nepřijme německé podmínky. To nutně vyústí v obsazení Čech a žádná jiná mocnost nemůže udělat nic, co by mohlo zabránit tomuto osudu Vaší země a Vašeho lidu, nehledě na to, jaký může být konečný důsledek možné světové války.“

Před zahájením mnichovské konference 29. září 1938. Zleva Mussolini, Hitler, německý tlumočník Paul Schmidt a Chamberlain.

Před zahájením mnichovské konference 29. září 1938. Zleva Mussolini, Hitler, německý tlumočník Paul Schmidt a Chamberlain. Posléze se k nim připojil i Daladier.

FOTO: Repro z knihy Vznik a pád třetí říše

Tentýž večer promluvil Chamberlain v britském rozhlase. Mimo jiné řekl, že Hitler slibům z Prahy nevěří, ale Velká Británie se zaručuje za jejich splnění. (Reagoval tím i na nenávistný Hitlerův projev vůči Benešovi ve Sportovním paláci z předchozího dne.)

Premiérovo vystoupení otevřelo cestu k mnichovské konferenci, jejímž zprostředkovatelem se z britské iniciativy stal duce Benito Mussolini. Mnichovským verdiktem 30. září 1938 připadlo k Německu jak území podle původních požadavků z Berchtesgadenu, tak také to, pro něž Hitler žádal v Godesbergu plebiscit pod kontrolou okupační moci.

Beneš: Celý svět by byl proti nám

Československo bylo z účasti na konferenci vyloučeno. Diplomaté Vojtěch Mastný a Hubert Masařík čekali od podvečera 29. září v mnichovském hotelu Regina na výsledek jednání Adolfa Hitlera, Nevilla Chamberlaina, Benita Mussoliniho a Edouarda Daladiera. Po půlnoci obdrželi německý text dohody se slovy, že vyjádření československé vlády se neočekává.

Do Prahy zpráva o ortelu mnichovské konference dorazila kolem páté hodiny ranní. Dopolední porada vlády a prezidenta trvala jen čtvrthodinku. Edvard Beneš neviděl možnost odmítnout.

„Němci by zde řádili strašlivě, národ by byl decimován a vlastně celý svět by byl proti nám,“ vysvětloval téhož večera svému tajemníkovi Prokopu Drtinovi. „Domněle jde pouze o sudetské Němce, a my bychom se světu jevili jako ti, kdo vyvolali válku.“

Edvard Beneš při rozhlasovém projevu v září 1938

Edvard Beneš při rozhlasovém projevu v roce 1938

FOTO: ČTK

„Jsme opuštěni a zrazeni. Jsou to zbabělci, a nejhorší je, že nám řekli, že můžeme mobilizovat,“ řekl také prezident už předtím odpoledne skupině osmi poslanců z různých politických stran.

„Bylo to těžké rozhodování. Přijmout podmínky a zachránit národ, anebo jít sami do boje a nechat se vyvraždit? Historie rozsoudí, co bylo správné. Mnichovské rozhodnutí je podepsáno čtyřmi velmocemi, z nichž dvě jsou naši přátelé. Pět let bojujeme s Hitlerem. Tři léta vlastně vedeme boj sami. Evropa kapituluje a historie musí konstatovat, že nás Hitler neporazil, nás mu dali naši přátelé a spojenci,” prohlásil Beneš.