Hlavní obsah

Silák všech siláků. Gustav Frištenský se proslavil po celém světě

Právo, Novinky, Lenka Bobíková

V roce 1903 pořádal v Besedním domě v Brně koncert houslový virtuos Jan Kubelík. Byl zklamán. Sál byl obsazen pouze ze dvou třetin. Ještě víc ho dorazilo, když jeden brněnský list poté uvedl, že jestli bude mistr Kubelík chtít příště zvýšit návštěvnost, bude si muset do programu zařadit nějaký zápas Gustava Frištenského a hned bude nabito. Rozčilený Kubelík na zápasníka kvůli poznámce zanevřel. Když se po první světové válce náhodně potkali v Českém Těšíně, předstíral, že Frištenského nevidí.

Foto: Ditrych, B., S pozdravem, síle zdar, Gustav Frištenský, Euromedia Group 2003

Frištenský zápasil do pozdního věku.

Článek

Gustav Frištenský (1879 až 1957) se stal ve své době symbolem krásy a síly. Než ovšem k takové slávě přišel, musel se hodně snažit (jeho osudy se zabýval například Břetislav Ditrych v knize S pozdravem síle zdar, Gustav Frištenský, Knižní klub, 2003).

Narodil se 18. září 1879 v malé polabské vesničce Kamhajek patřící ke Křečhoři u Kolína rolníkovi Aloisi Frištenskému a jeho ženě Kateřině. Měl pět sourozenců. Byl slabý a neduživý, a tak ho rodiče nutili běhat a cvičit. Brzy byl statný a silný. To rozhodlo o jeho povolání – po dokončení obecné školy šel do učení ke kováři Jechovi. Když si u něho spálil prsty o žhavou podkovu, dal se raději na řeznictví.

Foto: ČTK

Gustav Frištenský

Mladý Gustav byl štíhlý a vysoký a děvčatům se líbil. Později vzpomínal, jak ho při jeho řeznických pochůzkách naháněla: „Jednou jsem šel koupit kozu a tamní kuchařka mě muchlovala v chlévě a já nemohl najít dveře, když jsem jí chtěl utéct.“

Na ženské ostatně ani Gustav neměl čas a nijak zvlášť je nevyhledával. Po vyučení začal pracovat v Brně u řezníka Šafáře v Křenové ulici. A začal chodit do Sokola.

Mlátil s nimi jako s pytli

Gustav zápasil, zdvihal činky, cvičil na hrazdě. Ostatní cvičenci s ním brzy odmítali zápasit, protože s nimi mlátil o žíněnku jako s pytli. Proto mu nakonec doporučili atletický klub Hellas. Tam prý jsou „silná chlapiska“.

V roce 1899 do něj Gustav vstoupil. Věnoval se zápasu a hodu diskem. Museli mu objednat speciální novou skládací činku do 150 kil v blanenské slévárně. Zápasit prý začal proto, že v osmnácti, roku 1897, porazil v Bečvárech kočovného zápasníka, černocha Jamese Palmera, který se představoval jako nejsilnější muž světa.

Přestože prvním velkým úspěchem Frištenského byl titul mistr Čech v hodu diskem z roku 1900, jeho láskou zůstal řecko-římský zápas. Spojoval při něm mrštnost se sílou, byl urostlý, žádná hrouda masa. Měřil 180 centimetrů, vážil 96 kilo a mezi amatérskými zápasníky neměl konkurenci. Stal se amatérským mistrem Čech a Moravy a roku 1902 celého Rakouska.

Věnoval se nadále i vzpírání – nadhozem vzepřel 128 kilo. Vystupoval v arénách, cirkusech, v pohostinských sálech. V roce 1903 poslal telegram předsedovi klubu Hellas Leopoldu Jarosovi z nizozemského Rotterdamu, kde se konalo zápasnické mistrovství Evropy: „Vyhral jsem mistrovství Evropy dopis nasleduje Fristensky.“

Foto: Ditrych, B., S pozdravem, síle zdar, Gustav Frištenský, Euromedia Group 2003

Gustav Frištenský: hold mužné kráse na fotografii z roku 1904

V té době vznikl jeho fotografický akt jako hold mužské kráse. To už nastoupil na dráhu profesionála a vyhrál řadu zápasů a turnajů. Velké úspěchy sklízel v Evropě i v Americe, v Chicagu, v Buenos Aires, Montevideu a na mnoha dalších místech. Mimo jiné i v cirkuse Kludských, kde vyzýval diváky, aby ho porazili. Prý se to nepodařilo nikomu. Na soukromý život moc času neměl.

Sázka o Fanynku

Někdy v roce 1903 se Gustav seznámil s Fanynkou Horákovou, hezkou pokladní ze zahradní restaurace u Bílé labutě v Praze Na Poříčí. Bylo jí sedmnáct, měla dlouhé světlé vlasy a modré oči. Z každé své cesty jí Gustav posílal pohlednice.

Fanynka ale ještě měla jednoho nápadníka – známého zápasníka Josefa Šmejkala zvaného Velký Pepa. I ten jí z cest posílal pozdravy. Frištenský a Šmejkal byli velcí soupeři a rádi se neměli. A tak se dohodli, že s Fanynkou bude ten, kdo ve vzájemném zápase vyhraje.

Za okupace Frištenský podporoval odboj. Nacisté mu zabavili statek a věznili ho. Po druhé světové válce ještě nějaký čas zápasil.

K utkání došlo 17. prosince 1904 v pražské Plodinové burze. Fanynka byla nervózní, více se jí líbil štíhlý Gustav, a tak ho prosila, ať se nedá porazit. Zápas byl napínavý a sál přeplněný – jednu chvíli byl boj vyrovnaný, pak začínal mít Gustav převahu. Nakonec zvítězil. Fanynku si ale nevzal – toužil po cestování a nechtěl se vázat. O rok později ale potkal svou budoucí životní partnerku.

Aby nám něco neudělal

Budoucí životní partnerkou byla Miroslava Ellederová, sedmnáctiletá pohledná dívka z moravské Litovle, dcera sládka z místního pivovaru. Navštěvovala dvouletou obchodní školu a byla velice chytrá. Cvičila v Sokole, psala básně, četla antickou literaturu, ráda zpívala. Gustav, i když byl inteligentní a racionální, měl jen šest tříd obecné školy a někdy se vyjadřoval neobratně. Ovšem literaturu také miloval.

Setkali se poprvé v Olomouci, kde měl zápasit. Seděl zrovna ve Smetanových sadech na lavičce a četl noviny. Přicházely k němu dvě dívky a jedna z nich zašeptala druhé: „Podívej se, Miroslavo, tamhle sedí Frištenský. To je ten zápasník, včera jsem ho viděla zápasit.“ Druhá dívka se lekla a navrhla: „Pojďme okolo jinou stranou, aby nám něco neudělal.“

Foto: Ditrych, B., S pozdravem, síle zdar, Gustav Frištenský, Euromedia Group 2003

Manželé Frištenští spolu cestovali po celém světě.

Tím první setkání skončilo. Náhoda tomu ale chtěla a Gustav se při jednom cirkusovém vystoupení v Litovli seznámil v hotelu Záložna s pánem, který ho vybídl, aby si dal tamní pivo. Gustav si jedno dal. Tím pánem byl sládek Josef Elleder, otec Miroslavy. Zápasník mu byl sympatický, a tak jej pozval na návštěvu. Mladí lidé se do sebe zamilovali, psali si dopisy, Gustav nosil dívce básně.

Miroslaviným rodičům se jako ženich zpočátku nezdál, ale nakonec ho přijmout museli. Svatbu měli 10. srpna 1908 v Praze. Miroslavě bylo dvacet a byla o devět let mladší než Frištenský. Byl to šťastný svazek a Miroslava jezdila s manželem po celém světě. Na cestách s ním strávila neuvěřitelných osm let. A neustále se vzdělávala. Báseň Otakara Theera přeložila do angličtiny, Johanna Wolfganga Goetha zase do češtiny.

Tvé touhy se staly mými

S Gustavem to ovšem neměla jednoduché. Miroslava se někdy cítila osamělá a nevyužitá. V roce 1921 si zapsala do záznamníku: „Moje já je skryto ve mně a jsem taková, jakou sis mě přál. Tvé touhy staly se mými, leč moje touhy musely zůstat nevyřčeny, a když někdy slůvko přece uklouzlo – tu nazval jsi je dětinstvím, a přece právě ony tvořily moje nitro – tvořily mne a tys je nepoznal, tys je nechtěl znát a hned v zárodku zamítal.“

Děti neměli. Oba pocházeli z početných rodin a jistě tím strádali. Miroslava nazývala děti paprsky života, a ač neměla vlastní, dlouhá léta se v Litovli starala o dětské jesle a působila ve spolku ochrany matek a kojenců.

S láskou také pečovala o potomky Gustavových sourozenců.

Musel mít tři jídla denně

Na cestách to také Miroslava neměla lehké. Frištenský nepil, nekouřil, ale musel mít tři domácí jídla denně, protože jinou stravu v cizině odmítal. Vážil tehdy 110 kilo. Když navštívil v roce 1914 Chicago, tamní reportér se u Frištenských zastavil, právě když Miroslava připravovala podle svých slov lehčí oběd.

Reportér to komentoval: „Běžnému obyvateli by to připadalo jako jídlo alespoň na týden, neboť náš zápasník nespořádá nikdy na jedno posezení méně než půldruhého kilogramu masa s další přílohou. Lehčí oběd se skládal z dvoukilového steaku, půl tuctu velkých pečených brambor a dalších příloh včetně mrkve a jednoho či dvou bochníků chleba.“ V den zápasu Frištenský nejedl vůbec, ale před ním si popřál.

Foto: ČTK

Láskou Frištenského byl vždycky řecko-římský zápas.

Například 14. srpna 1913 se Frištenský v Praze připravoval na zápas se slavným ruským bijcem Jiřím Lurichem. Podle novináře Večerníku Práva lidu stoloval v Obecním domě:

„Nedivil jsem se, když nejpopulárnější český zápasník nespokojil se s roštěnkou a dal si ještě porci šunky, pojalo mne však horko vlastní malomoci, když mistr poroučel si dál rostbeaf a na to kapra v rosolu, pak ještě podvakráte švestkové koláče, a nemaje všeho patrně do syta, ještě nemalou amolettu s marmeládou. K jeho chvále nutno podotknout, že celý tento dlouhý jídelní lístek zapíjel jen minerální vodou.“

V zápasech pokračoval Frištenský i v pozdním věku.

Vyhrál víc než 10 000 zápasů

Volné chvíle trávil Frištenský v Litovli, kde si nechal postavit pěkný dům u řeky Moravy, v roce 1926 si koupil statek v Lužici, kde měl dům s bratrem Františkem. Na bojiště velké války se zápasník nedostal díky tomu, že jeho švagr Karel Elleder pracoval jako lékař ve vojenské nemocnici v Mladé Boleslavi a domluvil se s Gustavovým lékařem.

Bylo konstatováno, že vojín Frištenský má od zápasů poškozenou nohu. Válku pak strávil v Litovli v zásobovací službě. Za první republiky Frištenský nadále zápasil.

V Praze chodilo na jeho utkání až třicet tisíc diváků. Opakovaně získal titul profesionálního mistra ČSR. V roce 1929, kdy dobyl titul profesionálního mistra Evropy, mu bylo padesát! A ještě v roce 1931 byl druhý na mistrovství slovanských národů. Udávalo se, že za celou kariéru vyhrál víc než 10 000 zápasů.

Podporoval protinacistický odboj

Za okupace Frištenský podporoval odboj, zejména finančně. Nacisté mu zabavili statek a věznili ho od roku 1944 na Pankráci, v Olomouci a v Kounicových kolejích v Brně. Propuštěn byl díky úplatku. Po druhé světové válce ještě nějaký čas zápasil, to mu bylo šestašedesát, a pak se odebral na odpočinek do Litovle.

Zdrtila ho smrt ženy Miroslavy 16. března 1947. Zemřela po operaci slepého střeva na srdeční slabost.

Foto: Ditrych, B., S pozdravem, síle zdar, Gustav Frištenský, Euromedia Group 2003

Frištenský na svém statku v Lužici

Přes svůj věk byl Frištenský stále lidovým hrdinou. Představitelé komunistického režimu si to uvědomovali a v roce 1956 mu, jako jedinému profesionálnímu sportovci v Československu, udělili titul Zasloužilý mistr sportu.

Jako filmový hrdina zkrachoval

V roce 1927 začal Frištenský točit se scenáristou Rudolfem Měšťákem film Pražský kat, kde měl hrát popravčího.

Vložil do filmu i své peníze, ale dopadlo to katastrofálně.

Lidové noviny označily film za „strašný“.

Frištenský si ještě zahrál v roce 1929 kováře ve snímku Boží mlýny, ten dopadl stejně. Od té doby se Frištenský už na stříbrném plátně neobjevil.

O rok později, 4. března 1957, zemřel. Petr Bezruč poslal do Litovle čtyřverší: „Vítěz v boji mnohém, udivils kruh zemský, budiž navždy sbohem, Gustave Frištenský.“

Reklama

Související články

Historie tabáku - od Kolumba po zákopy

Říjen 1918 byl pro nejmenovaného padesátiletého poštovního podúředníka z Prahy I. černým obdobím. Provalilo se, že vykrádal z balíčků tabáku, které erár...

Výběr článků

Načítám