Cesta k Jaltě trvala téměř čtyři roky. Její začátek byl datován srpnovými dny roku 1941, kdy se při setkání prezidenta USA a premiéra Velké Británie zrodila Atlantická charta jako program protihitlerovské koalice, k níž se vzápětí přihlásil i Sovětský svaz.

Jaltě předcházel Teherán

Po přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 se zdála být německá armáda dlouho neporazitelná. V únoru 1943 však zahájili Sověti ofenzívu, která vývoj druhé světové války zvrátila. Rudá armáda dobyla zpět Stalingrad a zničila čtvrtmiliónovou Paulusovu armádu. Karta se obrátila, Němci začali ustupovat.

V dalších dvou letech šli Sověti s obrovskými ztrátami od jednoho krvavého vítězství ke druhému. Do roku 1944 přišlo o život přes 15 miliónů jejich vojáků. Na evropské půdě bojoval Sovětský svaz proti Němcům takřka osamocen - z každých čtyř bitev se tři odehrály mezi Německem a SSSR.

Od svých západních spojenců Sověti nepřestávali vyžadovat materiální a jinou pomoc. Souběžně žádali otevření druhé fronty. Neustálé odkládání vyvolávalo v Kremlu podezření, že Američané a Britové chtějí, aby se Sověti a Němci navzájem vyčerpali: nakonec přijdou a budou diktovat mírové podmínky.

Před oběma západními členy protihitlerovské koalice se objevila otázka: jak udržet Stalina na své straně a nenechat mu přitom napospas východní Evropu?

Velké úspěchy Rudé armády u Stalingradu a v létě téhož roku u Kurska však pozici SSSR v koalici podstatně posílily. Tuto skutečnost potvrdila první schůzka Velké trojky v íránském Teheránu na přelomu listopadu a prosince 1943. Stalin tam získal potvrzení, že na jaře 1944 bude ve Francii otevřena druhá fronta a na oplátku slíbil pokračovat v ofenzívě na východě.

V Teheránu se také diskutovalo o poválečném uspořádání světa. Především o demilitarizaci Německa a vytvoření okupačních zón, o Polsku a o Jugoslávii. Byl mimo jiné stvrzen přesun polského státu dále na západ a anglo-americký souhlas s jeho budoucí východní hranicí (na základě tzv. Curzonovy linie) znamenal popření litery Atlantické charty o nepřípustnosti teritoriálních změn bez souhlasu lidu dotyčného území za války.

Sovětská diplomacie získala v Teheránu také souhlas s novou západní hranicí z let 1939-1941 a mohla nyní přikročit k formulování a prosazování dalších požadavků: aby namísto sanitního kordonu nepřátelských států vznikly na hranicích SSSR jemu přátelské režimy.

Od této chvíle se vedl ostrý boj o osud Polska, jež Sovětský svaz považoval - z hlediska své bezpečnosti - za nejdůležitější zemi.

Po spuštění operace Overlord 6. června 1944 zahájila Rudá armáda slíbenou mohutnou ofenzívu. Na podzim dobyli Sověti větší část Polska, Ukrajinu a pobaltské státy. V obsazených zemích dosazovali komunistické vlády. Churchill i Roosevelt sledovali pozorně sovětské vojenské úspěchy a zvláště britský premiér je považoval čím dál víc za politickou hrozbu. „Rudá armáda zaplavuje Evropu a naše politické obchody by se měly uzavřít dřív, než ovládne úplně všechno,“ prohlásil.

Před oběma západními členy protihitlerovské koalice se objevila otázka: jak udržet Stalina na své straně a nenechat mu přitom napospas východní Evropu?

„Věci se mění tak rychle a úspěšně,“ napsal Roosevelt Stalinovi 17. července 1944, „že cítím, že by mohlo dojít k setkání Vás, pana Churchilla a mne v blízké budoucnosti. Nejlepším místem by mohlo být severní Skotsko.“

Už za pět dní sovětský vůdce odpověděl: „Sdílím s Vámi touhu po schůzce mezi Vámi, panem Churchillem a mnou. Musím ale říci, že nyní, kdy sovětské armády bojují na široké frontě, bude pro mne nemožné po určitou dobu opustit zemi.“

Mezi muži Velké trojky se rozběhla čilá korespondence. Churchill a Roosevelt navrhovali setkání na neutrální půdě: zda by Stalin mohl přijet do Athén či na Kypr, do Říma nebo východosicilské Taorminy, na Maltu nebo do Jeruzaléma. Stalin, který měl navíc hrůzu z létání, však odmítl Sovětský svaz opustit.

Nakonec prosadil svou a po amerických listopadových volbách, v nichž byl Roosevelt počtvrté zvolen prezidentem, se trojice dohodla, že se jejich setkání uskuteční 4. února 1945 poblíž Jalty na pobřeží Černého moře.

Procentní dohoda

Na uskutečnění schůzky naléhal v závěru roku 1944 především Churchill. Nebyl totiž vůbec spokojen s výsledkem svého jednání se Stalinem v otázce Polska, jehož poválečný osud byl hlavním účelem Churchillovy říjnové cesty do SSSR. Nedohodl se s ním o složení příští polské vlády a Polsko zůstalo dál jablkem sváru.

Jednali spolu také o dalším osudu východní Evropy a Balkánu. V pamětech Churchill podrobně vylíčil klíčovou scénu, kdy navrhl Stalinovi způsob rozdělení vlivu mocností v osvobozovaných státech.

„Dohodněme se na balkánských záležitostech. Vaše armády jsou v Rumunsku a v Bulharsku. My tam máme své zájmy, mise a agenty. Nepřipusťme, aby se naše cesty zkřížily kvůli malichernostem,“ řekl Churchill podle svých memoárů 9. října 1944 v Kremlu.

Realita v době konání konference byla taková, že Sověti ovládali většinu Polska. Roosevelt chápal, že se s tím nedá nic dělat.

„Pokud jde o Velkou Británii a Rusko, jak by vám vyhovovalo, kdybyste měli devadesátiprocentní převahu v Rumunsku, my měli devadesát procent řekněme v Řecku a v Jugoslávii bychom si vliv rozdělili napůl?

Zatímco byla má slova překládána, napsal jsem na kus papíru: Rumunsko: Rusko 90 %, ostatní 10 %; Řecko: Velká Británie (v dohodě s USA) 90 %, Rusko 10 %; Jugoslávie: 50-50 %; Maďarsko: 50-50 %; Bulharsko: Rusko 75 %, ostatní 25 %.
Přistrčil jsem papír přes stůl Stalinovi. Nastala krátká pauza. Potom Stalin uchopil modrou tužku, udělal na papíru velkou fajfku a vrátil nám jej. Všechno bylo vyřešeno dřív, než se člověk stačil usadit k jednacímu stolu.“

Churchill chtěl papír spálit

Zavládlo ticho. Papír zůstal ležet uprostřed stolu. Nakonec se Churchill zeptal: „Nemohlo by se snad považovat za poněkud cynické, že jsme se s těmito záležitostmi, jež budou tak osudné pro milióny lidí, vypořádali jen tak bez okolků? Raději ten papír spalme.“ Stalin odpověděl: „Ne, nechte si jej vy.“

Dohoda měla ovšem platit pouze pod podmínkou, že ji dodatečně schválí také Roosevelt. Americký prezident se ale v následné korespondenci s Churchillem postavil proti myšlence vytváření jakýchkoli sfér vlivu nebo čehokoliv, co by mohlo takové uspořádání připomínat. Dohoda měla tedy pouze jepičí život a kromě událostí na konci roku 1944 v Řecku (kde Stalin levici obětoval) ovlivnila skutečný vývoj událostí jen minimálně.

V čase konání Jaltské konference z dohody nezbylo vůbec nic - Rudá armáda již ovládala veškerá sporná území a silně zasahovala do vnitřního uspořádání všech obsazených zemí.

Na spojeneckou konferenci tedy přijel Stalin ve výhodné konstelaci sil a třímal ve svých rukou vojenské trumfy.

Zatímco sovětský vůdce dorazil na Jaltu vlakem až 4. února, Churchill a Roosevelt přistáli - po sedmihodinovém letu z Malty - na polním letišti v Saki na Krymu o den dříve. Každého doprovázel 350členný štáb ministrů, tajemníků, diplomatů, poradců, překladatelů a dalších spolupracovníků. Oba státníky uvítal ministr zahraničí Molotov a pozval je do opodál stojících stanů na horký čaj, vodku a kaviár.

Churchill s Molotovem (vpravo) roku 1944 v Moskvě

Churchill s Molotovem (vpravo) roku 1944 v Moskvě

FOTO: Profimedia.cz

Potom delegace nasedly do karavany aut a vyrazily na pětihodinovou cestu, která vedla přes zasněžené pohoří do Jalty. U čerstvě opravené silnice stály každých sto metrů vojenské hlídky a lemovala ji spousta vraků vojenských vozidel.

Američané byli ubytováni v někdejším carském Livadijském paláci, Britové ve dvacet minut jízdy vzdáleném Voroncovském paláci. Před příjezdem Velké trojky pracovala na místě tisícovka lidí. Zdevastované paláce byly opraveny a ze širokého okolí byl dovezen nábytek, zrcadla, lustry, postele, a dokonce i zlatem protkané gobelíny. Musely se také přivézt nejen veškeré zásoby a připravit komunikační systémy, ale dopravit prakticky vše: i talíře, příbory a prověřené číšníky z hotelu Metropol a Nacional.

V obou rezidencích bylo instalováno odposlouchávací zařízení. „Naše směrové mikrofony byly jako kamery a mohly zachytit zvuky na vzdálenost 200 metrů,“ uvádí v memoárech Sergo Berija (syn Lavrentije Beriji), který se - jako už předtím v Teheránu - věnoval odposlechu amerického prezidenta. „Mikrofony byly v místnostech, ale upravili jsme také příslušné parkové cesty, abychom Rooseveltovi usnadnili pohyb na vozíku, a byli jsme tak schopni odposlouchávat jeho rozhovory na značnou vzdálenost.“

Zlaté rybičky

Churchill v pamětech vzpomínal na snahu hostitelů zajistit všemožné pohodlí: „Na každou náhodnou poznámku reagovali s laskavou pozorností. Při jedné příležitosti maršál Portal obdivoval velké skleněné akvárium, v němž byly vodní rostliny, a poznamenal, že však chybí rybičky. Dva dny nato dorazila zásilka zlatých rybek.“

Jindy Churchillova dcera Sarah jen tak mezi řečí nadhodila, že kaviár je velmi chutný s citrónovou šťávou a druhý den se jako mávnutím kouzelného proutku objevil v hale Voroncovského paláce citroník posetý plody. Však také matce napsala: „Žijeme si tu jako v bavlnce. Prostě kouzlo.“

Totéž zřejmě prožívali Američané v paláci Livadija, v jehož bílém salónu Velká trojka s ohledem na ztíženou pohyblivost amerického prezidenta zasedala.

Zatímco na teheránské konferenci se jednalo především o válečné strategii, na Jaltě se pozornost soustředila na poválečné uspořádání světa. Stalin poprvé vystoupil nejen v roli hostitele, ale také faktického hegemona koalice. Nemocný Roosevelt byl ve skutečnosti druhý velký vítěz v globálních bojích. Byl ovšem zapleten do války s Japonskem a počítal s vojenskou podporou Sovětů na Dálném východě.

Stalin požadoval, aby prvním bodem programu bylo jednání o Německu. Jeho osud byl pro něj otázkou národní bezpečnosti i příležitostí k pomstě. Vyžadoval přijmout usnesení, kterým by bylo Německo rozděleno a podrobeno reparacím. Po dlouhých diskusích bylo nakonec dosaženo shody a Stalin naopak souhlasil s účastí Francie při rozdělení Německa na čtyři okupační zóny.

Nejvíce času se ovšem v Jaltě věnovalo Polsku. Diskutovalo se o něm na sedmi z osmi plenárních zasedání, až nakonec Velká trojka po velkém úsilí dosáhla dohody, s níž byly spokojeny všechny strany. Její podstata spočívala v tom, že Polsko odstoupí Sovětskému svazu území až do tzv. Curzonovy linie a bude odškodněno na západě německým územím.

Stalin trval na existenci přátelské vlády v Polsku a myslel tím vládu prosovětskou. Zdůrazňoval, že Sovětský svaz potřebuje jistotu, že Německo se už z porážky nevzpamatuje a znovu se neobrátí proti SSSR. Hlavní směr německého útoku by vedl přes Polsko.

Jednání o válce s Japonskem se odehrávala za zavřenými dveřmi a uzavřená dohoda zůstala několik měsíců utajená.

Realita v době konání konference byla taková, že Sověti ovládali většinu Polska. Roosevelt chápal, že se s tím nedá nic dělat a pro vývoj východní Evropy po válce bude rozhodujícím faktorem vojenská okupace Rudou armádou. Tomu nemohl on ani Churchill diplomatickou cestou nijak zabránit. Když mu někteří, včetně jeho ženy Eleanor, doporučovali, aby Polákům pomohl a zabránil Sovětům ovládnout východní Evropu, nervózně prohlásil: „A co vlastně chcete, abych udělal? Vyhlásil jim válku, když Japonsko ještě nebylo poraženo? To je k smíchu!“

Rozhovory pokračovaly a Roosevelt trval na tom, že polskému lidu musí být umožněno zvolit si vládu demokratickou cestou. Před volbami měla být ustavena prozatímní vláda ze zástupců tzv. lublinského výboru a dosavadní exilové polské vlády v Londýně. Stalin překvapivě souhlasil. Ve snaze zavázat sovětského vůdce k této dohodě smluvně Roosevelt žádal, aby podepsal Deklaraci o osvobozené Evropě.

Dokument měl zaručovat osvobozeným zemím, že tam vzniknou demokratické vládní režimy. Když návrh znění deklarace přinesl Molotov ukázat Stalinovi, poznamenal: „Tohle už jde moc daleko!“ - „Neměj starost,“ odpověděl podle Molotovových pamětí Stalin, „Pracuj s tím. Můžeme s deklarací zacházet později naším vlastním způsobem. Důležitý je bod o společném postupu vojsk.“

Sověti do války proti Japonsku

Mezi hlavní Rooseveltovy cíle patřilo založení mezinárodní mírotvorné instituce - Organizace spojených národů. Když se Velká trojka dohodla na základní struktuře OSN, nastaly problémy v jednání o tom, jak se budou přijímat rozhodnutí. Kolik vlivu mají mít velmoci? Podle jakého vzorce se bude hlasovat?

Když se však Roosevelt a Churchill dohodli na kompromisu v otázce Polska, podpořil Stalin Rooseveltovu vizi OSN a přistoupil na kompromisní podobu hlasovacího systému. První oficiální zasedání OSN se konalo v dubnu 1945 v San Francisku.

Posledním tématem rozhovorů byla válka s Japonskem. Tato jednání se odehrávala za zavřenými dveřmi a uzavřená dohoda zůstala několik měsíců utajená. Sovětský svaz se podle ní zavázal, že dva až tři měsíce po kapitulaci Německa a ukončení války v Evropě vstoupí na straně spojenců do války proti Japonsku. Stalin si uvědomoval, jak je sovětská pomoc v boji s Japonci důležitá. Proto na oplátku požadoval americký souhlas s tím, že Japonci vrátí Sovětům Kurilské souostroví, jižní Sachalin a železniční tratě a přístavy v Mandžusku. Roosevelt souhlasil.

Na závěr konference přednesl Stalin poslední žádost - aby byli všichni uprchlíci, dezertéři a vojáci, kteří se vzdali Němcům, posláni zpět do SSSR. Churchill a Roosevelt i tentokrát souhlasili. Jejich závazek byl po válce ostře kritizován. Uprchlíci násilně vrácení do SSSR byli obviněni ze zrady a buď byli popraveni, nebo skončili v lágrech na Sibiři.

Konec jaltského mýtu

Při odjezdu z Krymu všichni překypovali dobrou náladou. „Vracím se s pevným přesvědčením, že jsme šťastně vykročili na cestě ke světovému míru,“ řekl Roosevelt před Kongresem. „Nikdy předtím nebyli hlavní spojenci tak jednotní jako dnes. Nejen ve svých válečných, ale i v mírových cílech. Jaltská dohoda představuje konec sfér vlivu a konec diplomacie založené na rovnováze sil.“

Také Churchill se vrátil plný optimismu. Když mluvil na konci února ke svým ministrům, poznamenal: „Chudák Chamberlain si myslel, že může věřit Hitlerovi. Spletl se. Ale já se nedomnívám, že se mýlím ve Stalinovi.“

Brzy se však ukázalo, že Stalin nikdy nezamýšlel jaltské dohody týkající se východní Evropy dodržet. Potvrdil to vývoj v Maďarsku, Polsku, Rumunsku a Bulharsku. Nedodržené principy, že prozatímní vlády budou rozšířeny a že se uskuteční svobodné volby a uznání nových vlád Západem, se staly příčinami rozpadu válečné aliance a vedly ke studené válce.

Postupně se zrodil falešný mýtus o Jaltě. Přispělo k tomu i vystoupení republikánů po jejich vítězství ve volbách v USA v roce 1952. Tvrdili, že předchozí vláda demokratů - jmenovitě Roosevelt - vydala v Jaltě východní Evropu do rukou Sovětů, a žádali zrušení Jaltské dohody jako nemorální a nelegální.

Jaltský mýtus o vymezení dělicích čar mezi Východem a Západem později šířili především Sověti, kteří měli zájem na upevnění vnitřní soudržnosti svého mocenského bloku. Moskvou požadované a posléze dosažené potvrzení výsledků druhé světové války mělo garantovat stabilitu jejího ovládání střední a východní Evropy.

Západ tuto skutečnost do značné míry akceptoval. Situace se změnila až po nástupu prezidenta Reagana, který provedl v otázce Jalty přehodnocení americké politiky. Při projevu ve vídeňském paláci Hofburg v září 1983 tlumočil nový postoj tehdejší viceprezident Bush:

„Především neuznáváme žádné právoplatné, legitimní rozdělení Evropy. Existuje mnoho nedorozumění, pokud jde o podstatu jaltské konference. Tehdy nedošlo k žádné dohodě o rozdělení Evropy na sféry vlivu. Velmoci se právě naopak dohodly o společné odpovědnosti všech tří spojenců za všechna osvobozená území.

Sovětský svaz se zavázal poskytnout plnou nezávislost Polsku a ostatním zemím východní Evropy a uspořádat tam svobodné volby. Porušením těchto závazků Sovětským svazem je hlavní a nejpůvodnější příčinou dnešního napětí mezi Východem a Západem.“