Novela školského zákona se schvaluje poměrně dlouhou dobu. V čem se bude lišit s tím související nový systém financování českého školství od toho stávajícího a jaké si od toho slibujete výhody?

S touto novelou, která začne platit v rámci společného vzdělávání dětí od 1. září 2016, budou spojeny další finanční náklady. Přímé propojení na nový systém financování regionálního školství v ní nelze hledat. Na start společného vzdělávání ministerstvo školství pamatuje v rozpočtu částkou 80 miliónů korun. Ta ovšem míří zejména na nastavení systému, tedy přednostně na rozvoj školských poradenských zařízení, která budou hrát velmi důležitou roli.

Kvůli asistentům pro žáky se speciálními potřebami jsme připravili změnu směrnice, která by měla umožnit krajům z finančních prostředků od ministerstva školství vytvořit rezervu, ze které budou asistenti hrazeni.

Zde tedy budeme podporovat to, aby zařízení byla připravena na změnu, uměla dobře komunikovat a posuzovat speciální potřeby žáků. Kromě toho chceme další část těchto prostředků využít v roce 2016 na financování většího počtu asistentů pedagoga na školách.

Nesmíme zapomínat, že v systému jsou již nyní financovány zvýšené náklady na společné vzdělávání v částce téměř 3,8 miliardy korun.

Budete požadovat peněz ještě více?

Klíčový bude rok 2017, na který se bude schvalovat státní rozpočet v roce 2016. Již jsem avizovala, že bude ministerstvo školství žádat minimálně o miliardu navíc na posílení svého rozpočtu.

Vedle toho činíme již nyní spoustu opatření týkajících se toho, jak dokážeme zohledňovat speciální potřeby žáků ve výuce.

Jaké konkrétní kroky děláte?

Odstranili jsme řadu byrokratických opatření spojených s asistenty pedagoga pro žáky se sociálním znevýhodněním a se zdravotním postižením.

Kvůli asistentům pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami jsme připravili změnu směrnice, která by měla být účinná od 1. ledna 2016 a měla by umožnit krajům z finančních prostředků, které tam posílá ministerstvo školství, vytvořit jakousi rezervu, aby z ní byli hrazeni tito asistenti. Jde o částku až půl miliardy korun. Kromě toho spoléháme také na evropské prostředky.

Na pracovní cestě v Jihočeském kraji jste naznačila, že středním školám, které neprokážou kvalitu, by mohl hrozit zánik. Jak si představujete, že by ty školy takzvaně prokazovaly svou kvalitu a potřebnost?

U středních škol počítáme se zavedením takzvaného institutu přerejstříkování. Znamená to, že by v určité periodicitě procházely střední školy znovu zápisem ve školském rejstříku z hlediska oborů, které vyučují.

Nejde o testování kvality prostřednictvím školského rejstříku, ale o ověření toho, zda jsou vyučované obory skutečně obsazované a zda odpovídají celkové koncepci státu v rozvoji oborů v rámci středního vzdělávání. Rovněž zda odpovídají krajské plány rozvoje vzdělávání tomu celostátnímu.

Když jsme se dostali ke „hrozbě“ rušení škol, hned se jako téma nabízí ztráta akreditace oboru speciální pedagogika na Univerzitě Jana Amose Komenského (UJAK). Jistá studentka vám napsala e-mail, se kterým bych vás rád konfrontoval.

Ano, já jsem se s tím samozřejmě seznámila, už jsem jí odpovídala.

Ona říká, že speciální pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně je jediný studijní obor, který by byl pro ně relevantní na dostudování poté, co jejich obor na UJAK ztratil akreditaci. Bylo jí však řečeno, že na ten obor se nemůže přihlásit ke studiu, protože nemá v Brně absolvováno bakalářské studium. Dodává, že ostatní obory na veřejných vysokých školách, které jste jim nabízela, po absolvování nezajistí požadovanou kvalifikaci pro vykonávání její profese. Jak byste se vyjádřila k těmto výhradám?

Neexistuje žádný způsob z hlediska práva, jak zajistit, aby si studenti Univerzity Jana Amose Komenského, tj. studenti v polovině magisterského studijního programu doplnili potřebné chybějící zkoušky v rámci té dané univerzity, tedy UJAK. Toto se ještě nikdy nestalo a je to předem vyloučeno, vyjma možnosti, že by UJAK v budoucnu získala novou akreditaci, čímž by těmto studentům umožnila pokračování.

Podstatné je, že se především jedná o zodpovědnost a povinnost ze zákona vůči studentům Univerzity Jana Amose Komenského, když ztratila akreditaci. Předpokládám, že tato univerzita své povinnosti začne plnit.

A jak byste vysvětlila námitku, že jste studentům jako řešení jejich problému vybrala školu, která pro ně očividně není úplně vhodná?

To, co zpracovalo ministerstvo školství, byl od začátku plán B, který je dle mého názoru posuzován poněkud předčasně. Stejně tak byla předčasná komunikace oné studentky se studijním oddělením Masarykovy univerzity, protože jak jsem ji informovala, tak Masarykova univerzita měla schvalovat mimořádné přijímací řízení včetně jeho obsahu, podmínek, počtu studentů, které je připravena přijmout, až minulý týden.

Ve všech předmětech bychom měli mít u maturitní zkoušky ambici v horizontu letsedostat na vyšší náročnost.

Je jasné, že studijní oddělení týden předem nemohlo mít informace, které měl schvalovat akademický senát až poté… Takže já se studentům snažím vysvětlit, že je třeba vyčkat na vyhlášení všech přijímacích řízení po schválení akademickými senáty.

Právě z hlediska jejich požadavků, jako jsou individuální plány, možnost započtení studia, které absolvovali na UJAK, a uznání některých zkoušek, stejně jako studium o víkendu kvůli skloubení s jejich prací.

Všechny tyto záležitosti byly s děkany dohodnuty, jednotlivá přijímací řízení to povedou v patrnosti a zejména to zohlední praxe po přijetí na tento typ studia. Vysoké školy slibují, že budou studenty dostatečně a včas informovat. Studenti ať se obrací na vedení UJAK, které jim bude tyto informace tlumočit tak, jak ze zákona má.

Diskutovanou otázkou jsou také jednotné přijímací zkoušky na střední školy. Od nich si slibujete větší míru objektivity. Neměly by si však školy své žáky vybírat jen podle vlastních kritérií, i s ohledem na zaměření té či oné školy?

Nebudeme školy omezovat v tom, aby si uplatnily svá vlastní kritéria. Společná přijímací zkouška by měla mít váhu 50 procent, zbytek si školy stanoví samy. Jednotné přijímací zkoušky rovněž nebudou obsahovat žádný spodní limit pro úspěch.

Školy však budou mít povinnost zveřejnit úroveň svého posledního úspěšného uchazeče a my získáme přesnou představu, jaké děti která škola přijímá. Děti by měly mít k dispozici dva termíny zkoušek, aby jeden jediný termín nerozhodoval o jejich osudu. Započítá se ten lepší výsledek.

Další společnou věcí ve vzdělávání jsou státní maturity. Česká středoškolská unie navrhuje jako možnost změny kvůli blížící se povinné maturitě z matematiky, že by se tento předmět podobně jako cizí jazyky mohl vyučovat ve skupinách. Myslíte, že by se v budoucnu mohlo s něčím takovým počítat?

Na základě ministerstvem stanoveného rozsahu učiva, které je třeba odučit, se odvine potřebný počet učitelů. Počítáme se systémovým snížením počtu žáků při výuce cizích jazyků.

Dnes to totiž funguje tak, že si ředitelé škol tak trošku musí obratně a zcela nesystémově našetřit na to, aby mohli tyto třídy rozdělovat na nižší počty žáků. Praxe dokazuje, že v menších skupinách se dosahuje lepších výsledků. Ale co se týká snížení počtu dětí ve třídě v případě výuky matematiky, s tím jsme zatím nepočítali.

A co si jen o této možnosti osobně myslíte?

Myslím si, že se mezi výuku matematiky a výuku cizích jazyků nedá dávat úplné rovnítko. U matematiky sice je třeba vyvážit počet žáků ve třídě, ale to se týká všech předmětů, nejen matematiky. Zdráhala bych se vyhlásit, že když si pro matematiku vypůjčíme metodu maximálně patnáctičlenných skupin jako u jazyků, záhy budeme mít lepší výsledky i v matematice. Domnívám se, že takto to nefunguje.

U změn financování regionálního školství musíme řešit velkou řadu vzájemně souvisejících faktorů. Nebude to tak jednoduché, že řekneme, že matematiku budeme učit lépe a radostněji, pokud při ní budeme mít třídu na půlku, protože to by se samozřejmě mohli přihlásit češtináři, fyzikáři a další. Nakonec bychom jen došli k tomu, co se všeobecně ví. Tedy že pokud bychom měli menší počet dětí ve třídě, učilo by se nám lépe.

Co říkáte na názory, že by u společné části státní maturity z angličtiny měla být nastavena vyšší obtížnost? Podle mnoha angličtinářů i ředitelů středních škol je maturitní úroveň prý taková, že ji dosáhnou nejpozději ve druhém ročníku či v sextě.

Ve všech předmětech bychom měli mít u maturitní zkoušky ambici v horizontu let se dostat na vyšší náročnost. Gymnázia to občas podají skoro tak, že úroveň testovaných znalostí u maturity je s nadsázkou stejná, s jakou už studenti na jejich školu nastoupili.

Na druhé straně ředitelé středních odborných škol jsou velmi nespokojeni s tím, že se nepamatuje na povinnosti jejich studentů zvládnout kromě té společné části také řadu profilujících se předmětů odborných.

Přiznávám, že nesu s těžkým srdcem, že ta zkouška má úroveň, jakou má. Ale celkově platí, že ač jsou střední odborné školy a gymnázia ukončeny jedním typem maturitní zkoušky, vykazují řadu rozdílů.

Reagovala jsem na to možností nechat si místo části maturitní zkoušky uznat mezinárodní certifikát z příslušné jazykové školy, které mají vyšší úroveň. Jestliže parlament schválí novelu školského zákona zavádějící matematiku povinně, musíme pracovat na obsahu předmětu matematika v rámci rámcového vzdělávacího programu a na výuce matematiky.