Jak jste v devadesátých letech s vaší první soukromou školou začínali?

Myslím si, že to bylo na začátku oproti dnešní době poměrně jednoduché, protože to bylo něco nového. Hlavně jsme ale přišli s původní myšlenkou, že chceme naučit studenty ve škole takové předměty a věci, které jsou co nejbližší praxi, a aby uměli své znalosti používat. Začínali jsme s oborem podnikatelská administrativa, který vycházel ze skript amerického oboru business administration.

Osnovy jsme sestavovali třeba tak, že jsme si sezvali lidi z podniků a obcházeli firmy a vlastně jsme zkoušeli, co taková asistentka nebo šéf firmy potřebuje znát. Muselo tam být trochu účetnictví, znalost počítačů. Hodně jsme vybírali učitele, kteří právě prošli praxí v oboru.

Samozřejmě před dvaceti lety to bylo něco jiného, a na klasických státních středních školách se nic takového vůbec nevyučovalo a nedával se důraz například na jazyk. Takže jsme byli průkopníci a byli jsme o krok před státními školami. A snažíme se o krok napřed být i dnes.

Jak se pak přidávaly další obory?

Všechno jsme si dělali sami, účastnili jsme se i některých projektů v zahraničí třeba ve Finsku, a když jsme tam nastínili, co děláme a snažíme se dělat, tak jsme s tím měli docela velký úspěch.

S ohledem na praktičnost jsme pak přicházeli i s dalšími obory. Protože mám vystudovanou elektrotechniku – obor mikroeletronika – tak jsem se snažila zavést počítačový obor. Měla jsem také hodně kamarádů v top manažerských pozicích, a tak jsem zase podle nich zjišťovala, co potřebují. A oni nepotřebovali vyučovat hardware, odpory a počítání, ale uživatelské dovednosti podpořené znalostmi práva, ekonomie, jednání s lidmi atd. A na základě toho jsme utvářeli učební plány.

Dnes už je to všem jasné, ale tehdy to bylo nové. Soukromé školy jsou i dnes nuceny nabízet vždycky něco navíc. Teď máme například obory cestovní ruch, management sportu, informační technologie, veřejnosprávní činnost a mým miláčkem je grafický design a zaměření na reklamní výtvarnictví, protože ještě navíc maluju a teď budu mít výstavu.

Dodnes se ale snažíme, aby odborné předměty vyučovali lidé, kteří něčím prošli a kteří něco umí. Takže já rozhodně výtvarné obory neučím, nejen na výtvarné obory máme totiž opravdu vynikající profesionály. Co život přináší, jsou i nové obory.

Soukromé školy asi mají dnes těžké časy, protože dětí je málo a veřejné školy se jich snaží přijmout co nejvíce. Už jste takovou situaci zažili?

Myslím si, že horší situace, kdy se kombinuje malý počet dětí a ekonomická krize, tu ještě nebyla.

Jak se s tím vypořádáváte?

Osobním optimismem a tím, že jak já, tak lidé kolem mě dělají tuto práci celým srdcem. Jelikož máme více škol, máme určitou stabilitu a neudeřilo to na nás najednou. Určitě nám pomohla tradice, dobrá pověst, před dvěma lety jsem vyhrála bronzovou příčku Podnikatelky roku, tak snad i to znamená, že nejsme nejhorší. Co dneska můžeme nabídnout, je nejen rodinná atmosféra, ale snažím se, aby kantoři i vedení pochopili, že v každém studentovi je nějaký talent, který je třeba najít a rozvinout.

Zkrátka stavět na tom, co studentovi jde, a ne ho topit na tom, co mu nejde. Ten duch vstřícnosti ke studentům, a přitom je něco naučit a nic nešulit, se nám teď asi zhodnotil.

Soukromé střední školy si dokázaly vybudovat docela prestiž. Čím to je?

Myslím si, že je zakládali většinou lidé, třeba kantoři, kteří chtěli udělat něco jinak. Ty první střední školy určitě nevznikaly, že by v tom někdo viděl byznys, ale že chtěl udělat něco jinak.

Já jsem přeučený levák, dyslektik, a tak jsem věděla, že jsou nadané děti, možná i nadprůměrně inteligentní děti, které mají problém s běžným výukovým systémem a potřebují vědět, proč se co učí. A slovní pobídka je dokáže nastartovat, takže pak udělají vysokou školu levou zadní. Myslím si, že motivy při zakládání soukromých škol byly ryzí.

Kolik dětí k vám dochází?

Máme denní, dálkové i nástavbové studium a tři školy v Praze, Kladně a Litoměřicích. Odhadem máme k tisícovce studentů.

Vedete si nějaké statistiky úspěšnosti absolventů?

Původně ano, ale dnes už moc ne, protože statistiky byly docela fajn, když bylo kritériem, jestli se děti dostanou na vysokou školu. My ale připravujeme děti hlavně na praxi, takže náš cíl není úplně vysoká škola. Nevím, co je pro nás úspěch. To, že vystudoval vysokou školu, anebo že převzal po tátovi podnik, který teď funguje? Obojí je dobrý výsledek. Pro mě je důležité, jestli se uplatní v životě. Nicméně víme o studentech, kteří se uplatnili všude možně.

Jak vysoké je u vás školné?

Liší se to podle regionu, protože třeba v Praze jsou větší náklady spojené s nájmem a se vším, pohybuje se to od 10 do 23 tisíc ročně. Záleží také na oboru a typu studia, ale snažíme se být v rámci možností nejlevnější. Snažíme se školné držet na nejnižší hranici, aby bylo dostupné všem, kdo chtějí naši školu studovat. A pro premianty tady máme třeba finanční odměny.

Připravujete přijímací řízení?

Ne. Děláme jen přijímací pohovor. Dáváme šanci všem. Jednak proto, že je málo dětí, a jednak proto, že děti se špatnými známkami se u nás díky individuálnímu přístupu „vyloupnou“ a mají i výborné výsledky. Není to tak, že by najednou všichni dostávali u nás dobré známky.

Někdy naopak jedničkáři spadnou s prospěchem dolů. Ale kladně motivované děti prostě někdy začnou vydávat obrovské výkony. A stejně se během prvního roku vše ukáže, tak proč dělat vstupní testy.